Byl krásný jarní den a zajíček Hopík se rozhodl, že udělá své mamince překvapení. Blížil se její svátek a Hopík věděl, že jeho maminka nejvíce ze všeho miluje mrkvový koláč. S velkou pečlivostí nasbíral ty nejsladší mrkvičky ze zahrádky, našlehal vajíčka a přimíchal mouku a cukr. Celé dopoledne strávil v kuchyni a pracoval s láskou v tlapkách.

„Maminka bude mít takovou radost,“ usmíval se Hopík, když koláč konečně vytáhl z trouby. Voněl tak nádherně, že se sbíhaly sliny i zvířátkům z okolí.

„Nechám ho vychladnout na parapetu,“ řekl si Hopík a postavil koláč na okno. Jenže v tom přišel nečekaný poryv větru a – frrr! – mrkvový koláč byl pryč! Vítr ho odfoukl z parapetu přímo do lesa.

„Ne!“ vykřikl Hopík a rozběhl se za svým výtvorem. V očích se mu leskly slzičky. Tolik práce a teď je koláč pryč!

Hopík běžel nejdříve k velkému dubu, kde potkal veverku Čiperku. „Viděla jsi můj mrkvový koláč? Vítr mi ho odfoukl z okna,“ zeptal se smutně. „Koláč? Hmm,“ zamyslela se veverka. „Něco voňavého letělo tamtím směrem,“ ukázala tlapkou k potoku.

Hopík poděkoval a utíkal k potoku. Tam našel žabáka Kváka, který odpočíval na leknínech. „Žabáku, neviděl jsi můj krásný mrkvový koláč? Pekl jsem ho pro maminku.“ „Kvák! Něco se mihlo nad potokem a pokračovalo k medvědí jeskyni,“ řekl žabák.

Zajíček se trochu bál jít k medvědovi, ale musel najít maminčin koláč. Odvážně pokračoval dál. Před jeskyní potkal medvědí holčičku Míšu. „Hopíku, co tě sem přivádí?“ zeptala se Míša. „Hledám mrkvový koláč, který mi odnesl vítr. Pekl jsem ho pro maminku k svátku,“ vysvětlil Hopík. „Aha! Něco voňavého přistálo na naší zahradě. Táta to odnesl dovnitř,“ řekla Míša.

Hopík polkl a opatrně nakoukl do jeskyně. Uvnitř seděl velký medvěd a prohlížel si mrkvový koláč. „D-dobrý den, pane medvěde,“ zakoktal zajíček. „To je můj koláč pro maminku. Vítr mi ho odfoukl z okna.“

Medvěd se podíval na roztřeseného zajíčka a usmál se. „Tak to je tvoje dílo? Je nádherný! Zrovna jsem přemýšlel, kdo upekl takovou dobrotu.“

„Vrátíte mi ho, prosím?“ zeptal se Hopík. „Samozřejmě,“ řekl medvěd. „Ale koláč se trochu poškodil při cestě lesem. Co kdybychom ho společně opravili? Mám tu med, kterým můžeme zamaskovat praskliny.“

Hopík souhlasil a společně s medvědem a Míšou koláč opravili. Dokonce ho ozdobili lesními jahodami, které rostly kolem medvědí jeskyně.

„Děkuji vám moc za pomoc,“ řekl šťastný Hopík, když držel svůj koláč, který teď vypadal ještě lépe než předtím.

„To my děkujeme,“ odpověděl medvěd. „Naučil jsi nás, že když něco ztratíme, nemáme se vzdávat.“

Cestou domů potkal Hopík ještě ostatní zvířátka, která mu pomáhala koláč hledat. Všem dal ochutnat malý kousek jako poděkování.

Když se vrátil domů, maminka zajícová právě přicházela z procházky. „Hopíku, co to máš?“ zeptala se překvapeně. „Všechno nejlepší k svátku, maminko! Upekl jsem ti mrkvový koláč,“ řekl hrdě Hopík a vyprávěl jí celé své dobrodružství.

Maminka se usmála a objala svého malého zajíčka. „Jsi velmi statečný a vytrvalý, Hopíku. Jsem na tebe pyšná.“

Ten večer si celá zaječí rodina pochutnávala na výborném mrkvovém koláči. A Hopík? Ten si uvědomil, že i když se někdy věci nedaří podle plánu a přijdou překážky, s vytrvalostí a pomocí přátel se dá všechno zvládnout.

A co bylo nejlepší na celém dni? Úsměv na maminčině tváři, když ochutnala první sousto koláče, pro který její malý zajíček překonal tolik překážek.