Ve vesnici na kraji lesa stál starý dům. Měl popraskané zdi, křivé okenice a střechu pokrytou mechem. Všichni ve vesnici říkali, že je strašidelný. Nikdo se k němu neodvážil přiblížit, natož vkročit dovnitř.

Ale Matěj, Anička a jejich kamarád Tomáš byli jiného názoru.

„Co když tam žádné strašidlo není?“ řekl jednou Matěj, když si hráli na návsi.

„A co když tam je?“ zašeptala Anička, ale v očích jí svítily jiskřičky zvědavosti.

„Jediný způsob, jak to zjistit, je tam jít,“ rozhodl Tomáš. „Večer, až bude tma.“

A tak se dohodli.

Večer, když se vesnice ponořila do ticha a v oknech domů se rozsvítila světla, tři kamarádi se vydali k opuštěnému domu. Matěj nesl baterku, Anička svítilnu a Tomáš klacík – kdyby náhodou potkali něco nebezpečného.

Dům vypadal ještě strašidelněji než ve dne. Vítr si pohrával se zbytky okenic a z podkroví se ozývalo tajemné vrzání.

„Možná bychom měli jít zpátky,“ zašeptala Anička.

„Teď už ne,“ odpověděl Matěj a opatrně otevřel vrzající dveře.

Uvnitř bylo chladno a vzduch byl plný prachu. Matěj posvítil baterkou po místnosti. Byla tam stará pohovka, rozbitý stůl a police plná zaprášených knih.

„Nikdo tu asi nebyl celé roky,“ řekl Tomáš.

Najednou se ozvalo BÁC!

Všichni nadskočili.

„Co to bylo?!“ vykřikla Anička a pevně se chytila Matěje za ruku.

„Možná jen vítr…“ začal Matěj, ale pak se to stalo znovu. BÁC! BUM!

Kamarádi se podívali ke schodišti. Něco tam bylo. Něco se hýbalo.

A pak… se objevila postava. Byla průsvitná a lehce zářila do tmy.

„D-d-duch!“ vykřikl Tomáš a chtěl utéct, ale nohy ho neposlouchaly.

„Počkejte!“ řekla postava. „Prosím, neutíkejte!“

Kamarádi ztuhli. Duch neměl děsivý hlas. Naopak, zněl smutně a jemně.

„Já jsem Samuel,“ řekl duch. „A já… já jsem strašidlo tohoto domu.“

Matěj spolkl knedlík v krku. „Takže… ty nás nechceš vyděsit?“

Samuel zavrtěl hlavou. „Vůbec ne. Já nechci nikoho děsit. Ale každý, kdo sem vejde, uteče, než jim stihnu něco říct.“

Anička sebrala odvahu a zeptala se: „A co nám chceš říct?“

Duch si povzdechl. „Před mnoha lety jsem tu žil. Miloval jsem knihy a chtěl jsem být spisovatelem. Ale než jsem stihl napsat svou první knihu, odešel jsem na druhý svět. Teď jsem tu uvězněný, protože moje příběhy nebyly nikdy dokončeny.“

Kamarádi se na sebe podívali.

„To je smutné,“ řekl Matěj. „A jak ti můžeme pomoct?“

Samuel se trochu usmál. „Možná… kdybyste mi pomohli dopsat můj příběh, mohl bych konečně odejít.“

Tomáš nadšeně přikývl. „My rádi píšeme! Pomůžeme ti!“

Duch se rozzářil radostí.

Další večery trávili kamarádi v domě se Samuelem. Četli jeho staré zápisky a společně vymýšleli konec jeho příběhu. Bylo to o chlapci, který hledal kouzelný klíč k záchraně svého světa.

Když byl příběh hotový, Samuel se usmál. „Děkuji vám. Teď už mohu jít.“

Pomalu se začal rozplývat ve světle, dokud nezmizel úplně.

Dům už nepůsobil strašidelně. Byl to teď jen starý dům, který ukrýval jeden krásný příběh.

A Matěj, Anička a Tomáš? Ti se stali malými spisovateli a slíbili si, že nikdy nepřestanou psát příběhy – nejen pro sebe, ale i pro ty, kteří už tu nejsou, ale stále čekají na svůj šťastný konec.