Vysoko v horách, ve skalní jeskyni plné krystalů a drahokamů, žil malý dráček jménem Jiskra. Měl nádherné červené šupiny, které se na slunci třpytily jako rubíny, a malé růžky, které zdobily jeho hlavu. Byl to však velmi vznětlivý dráček – stačila maličkost a Jiskra vzplanul hněvem.

Jednoho dne zrovna spal, když ho probudil hluk. Do jeho jeskyně zavítala malá víla Rosněnka.

„Promiň, dráčku,“ zašeptala, „hledám jen úkryt před deštěm.“

Jiskra se naježil. „To je moje jeskyně! Nikdo sem nesmí bez pozvání!“ zařval a z nozder mu vyšlehly plameny. Vyděšená víla utekla do deště.

Když Jiskra opět osaměl, cítil se divně. Nebylo mu dobře u srdce. Podobné pocity měl pokaždé, když se rozzlobil. A stávalo se to často. Malí trpaslíci, kteří dobývali drahokamy příliš blízko jeho domova, lišky, které byly příliš hlasité, dokonce i mraky, které zakryly jeho milované slunce – všechno ho dokázalo rozzlobit.

Následující den potkal starého moudrého draka Vulkána, který žil na nejvyšší hoře.

„Proč jsi tak smutný, malý dráčku?“ zeptal se Vulkán.

„Pořád se hněvám,“ přiznal Jiskra. „A pak se cítím špatně.“

Vulkán se usmál. „Hněv je jako oheň, který pálí především toho, kdo ho nosí v sobě. Ale naučím tě jednoduché kouzlo, které ti pomůže.“

Vulkán vysvětlil Jiskrovi tři kouzelné kroky:

„Za prvé, když cítíš, že tě začíná hněv přemáhat, zhluboka dýchej a počítej do deseti.“

„Za druhé, řekni nahlas, co tě trápí, ale bez křiku a plamenů.“

„A za třetí, najdi řešení, které neublíží ani tobě, ani druhým.“

Jiskra byl skeptický, ale slíbil, že to zkusí. A příležitost přišla brzy. Když se vracel domů, našel ve své jeskyni tři malé trpaslíky, kteří sbírali padlé krystaly.

Jiskra cítil, jak v něm začíná vřít krev. Ale vzpomněl si na rady starého draka. Zhluboka se nadechl a počítal do deseti.

„Jsem naštvaný, protože jste vstoupili do mé jeskyně bez dovolení,“ řekl pak klidným hlasem, i když uvnitř stále cítil hněv.

Trpaslíci se lekli, ale neprchali. „Omlouváme se, dráčku,“ řekl nejstarší z nich. „Potřebujeme krystaly pro naši nemocnou královnu. Můžeme si jich pár vzít?“

Jiskra se zamyslel nad třetím krokem. „Můžete si vzít krystaly, které leží na zemi,“ rozhodl nakonec. „Ale příště nejdřív zaklepejte.“

Trpaslíci radostně souhlasili a na oplátku nabídli Jiskrovi sladký trpasličí chléb. Když odešli, Jiskra si uvědomil, že se cítí mnohem lépe než kdykoli po záchvatu vzteku.

Postupně Jiskra používal tři kouzelné kroky stále častěji. Když víla Rosněnka opět přišla během bouřky, Jiskra jí tentokrát nabídl úkryt a získal tak novou přítelkyni, která mu vyprávěla nádherné příběhy o vzdálených krajích.

Časem se Jiskra naučil svůj hněv nejen ovládat, ale také ho používat konstruktivně – když bylo potřeba bránit slabší nebo když bylo třeba něco změnit. A jeho jeskyně, kdysi osamělá, se stala místem setkávání pro tvory z celého okolí.

A tak malý dráček Jiskra zjistil, že největší síla nespočívá v plamenech hněvu, ale v moudrosti vědět, kdy a jak je použít, a kdy je lepší nechat je uhasnout.