Jednoho slunečného odpoledne se Tomáš a jeho malý robot Rony vydali na výlet do útulku pro zvířata. Tomáš tam chodil pomáhat každý týden, ale dnes byl den výjimečný – Rony šel s ním poprvé. Robůtek se učil chápat lidské emoce, a Tomáš věděl, že v útulku potkají spoustu příběhů, které mu s tím pomohou.

Jakmile vešli do útulku, přiběhla k nim fenka Mína a radostně vrtěla ocasem. „Podívej, Rony, to je Mína. Byla nalezena v lese úplně sama, ale teď už má nový domov tady,“ vysvětlil Tomáš.

Rony si přidřepl a pozoroval Mínu. „Proč vrtí ocasem? Znamená to radost?“

Tomáš přikývl. „Ano! Psi tak vyjadřují štěstí.“

Rony si to uložil do své paměti a natáhl ruku, aby Mínu pohladil. Poprvé cítil teplý dotek živé bytosti, a i když sám neměl emoce, něco zvláštního v něm zablikalo.

Pak šli do místnosti, kde bydlely kočky. Na poličce se stočil do klubíčka velký zrzavý kocour jménem Felix. Tomáš se zasmál: „Felix je tady nejdéle, nikdo si ho zatím neadoptoval, protože je trochu náladový.“

Rony přistoupil blíž. „Jak se pozná náladová kočka?“

„Někdy chce mazlení, někdy ne. Kočky si vybírají, kdy mají chuť na společnost,“ řekl Tomáš a zkusil Felixe pohladit. Kocour jen líně otevřel jedno oko a znovu usnul.

Rony chvíli přemýšlel. „Takže kočky mají vlastní vůli?“

„Ano, přesně tak!“ Tomáš se usmál.

Najednou zaslechli smutné zakňučení. V rohu místnosti sedělo štěňátko s černými oušky a dívalo se na ně velkýma očima.

„To je Ben,“ vysvětlila ošetřovatelka. „Přišel teprve včera a je vyděšený.“

Rony se opatrně přiblížil. „Co cítí?“

Tomáš se posadil vedle štěněte. „Myslím, že strach a nejistotu. Je na novém místě a neví, co se bude dít.“

Rony chvíli přemýšlel. „Co pomůže, aby se nebál?“

„Láska a trpělivost,“ řekla ošetřovatelka. „Musí cítit, že je v bezpečí.“

Rony si to zapsal do paměti a pomalu natáhl ruku ke štěněti. Ben zaváhal, ale nakonec přičichl a položil svou malou tlapku na Ronyho kovovou ruku. Tomáš se usmál. „Vidíš? Už si na tebe zvyká.“

Když odcházeli z útulku, Rony se zeptal: „Tomáši, myslíš, že já někdy budu mít emoce?“

Tomáš se zamyslel. „Možná je už máš. Jen jim říkáš jinak.“

Robot Rony si uložil tuto myšlenku do své paměti a podíval se zpět na útulek. Dnes se naučil něco nového – nejen o zvířatech, ale i o sobě.

Cestou domů z útulku robot Rony pořád přemýšlel. Dnes se naučil tolik nového! Viděl, jak psi vrtí ocasem, když jsou šťastní, jak kočky mají vlastní vůli a jak malá štěňata potřebují lásku, aby se nebála.

Tomáš kráčel vedle něj a držel v náručí malou chlupatou kuličku – štěně Bena. „Rony, dnes jsme udělali něco výjimečného. Přivedli jsme Bena domů!“ řekl nadšeně.

Rony naklonil hlavu. „Proč jsme vzali právě Bena?“

„Protože potřeboval domov. A my mu ho můžeme dát,“ odpověděl Tomáš a jemně pohladil štěně po hlavičce. Ben zívl a zavrtěl ocáskem.

Když přišli domů, Ben nejdřív opatrně prozkoumával byt. Očichával nábytek, obcházel stůl a nakonec si lehl na Tomášův koberec. Rony ho pozoroval. „Jak poznáme, že je tady spokojený?“

Tomáš se usmál. „Když usne, znamená to, že se cítí v bezpečí.“

A opravdu – o pár minut později Ben zavřel očka a stočil se do klubíčka.

Rony chvíli přemýšlel. Pak tiše řekl: „Myslím, že teď už rozumím. Láska znamená starat se o někoho. A cítit se dobře, když je ten druhý šťastný.“

Tomáš se na něj podíval a přikývl. „Ano, Rony. A ty se to učíš skvěle.“

Venku se setmělo a v pokoji zavládlo ticho. Robot Rony se díval na spícího Bena a ukládal si do paměti nový pocit – něco mezi teplem, klidem a něčím, co by se snad dalo nazvat… štěstím.