V jednom městě, kde ulice svítily neonovými barvami a vzduchem poletovaly malé drony, žil chlapec jménem Tomáš. Byl to chytrý a zvědavý kluk, který měl jednoho zvláštního kamaráda – robota jménem Rony.

Rony nebyl obyčejný robot. Byl malý, měl kulaté tělo, svítící oči a uměl se učit novým věcem. Tomáš ho dostal jako dárek k narozeninám, a od té doby byli nerozluční.

Jednoho dne si Rony všiml, že Tomáš objímá svoji maminku. Bylo to po dlouhém dni ve škole, a když ho maminka objala, Tomáš se usmál a vypadal šťastně.

Rony zamrkal svými svítícími očky. „Tomáši, co jsi právě udělal?“ zeptal se zvědavě.

„Objal jsem maminku,“ odpověděl Tomáš.

„A proč?“ ptal se dál Rony.

Tomáš se zamyslel. „No… objetí dává lidem pocit bezpečí a lásky. Když někoho obejmeš, ukazuješ mu, že ti na něm záleží.“

Rony si to uložil do paměti. „Takže objetí je dobrá věc?“

„Ano!“ přikývl Tomáš.

Rony chvíli přemýšlel a pak se rozhodl – musí to vyzkoušet!

Ráno, hned jak se Tomáš probudil, viděl, jak Rony stojí uprostřed pokoje a objímá… židli.

„Co to děláš, Rony?“ zeptal se Tomáš se smíchem.

„Objímám židli, aby věděla, že mi na ní záleží,“ odpověděl Rony vážně.

Tomáš se zasmál. „Rony, židle nepotřebuje objetí. Lidé se objímají, ne věci.“

Ale Rony ho neposlouchal. Pokračoval v objímání – nejdřív polštář, pak knihy, dokonce i chladničku v kuchyni. Když vyšli ven, Rony nadšeně objal poštovní schránku, strom a dokonce i velkého sousedova psa Alíka.

Alík byl překvapený, ale protože byl hodný pes, jen zavrtěl ocasem a olízl Ronyho obrazovku.

Tomáš se smál. „Rony, myslím, že to stále nechápeš. Objetí je pro lidi, ne pro všechno kolem.“

Ale Rony se nenechal odradit. Když přišli do školy, viděl smutného spolužáka Davida, který seděl sám na lavičce.

„Tomáši,“ řekl Rony, „ten chlapec vypadá smutně. Možná by potřeboval objetí.“

Tomáš chvíli váhal, ale pak si k Davidovi sedl. „Ahoj, Davide, jsi v pořádku?“

David pokrčil rameny. „Dnes se mi nic nedaří…“

Tomáš se na něj usmál. „Víš co? Můj robot Rony se právě učí, co znamená objetí. Nechtěl bys jedno zkusit?“

David se překvapeně podíval na Ronyho, který roztáhl své malé robotické ručičky. Chvíli váhal, ale pak se usmál a Ronyho lehce objal.

„Děkuju,“ řekl David tiše. „Bylo to… hezké.“

Od té doby už Rony neobjímal nábytek ani stromy, ale pochopil, že objetí je něco zvláštního – dar, který mohou lidé sdílet mezi sebou.

Když Tomáš přišel domů, Rony k němu přistoupil a jemně ho objal svými malými kovovými ručičkami.

„Děkuji, že jsi mě naučil, co znamená objetí,“ řekl Rony.

Tomáš se usmál a objal ho zpět. „A děkuju tobě, Rony, že jsi mi ukázal, jak je objetí důležité.“

A tak se malý robot naučil něco nového – objetí sice není pro všechno, ale když je správně použité, dokáže udělat svět krásnějším.