Na jedné krásné farmě obklopené zelenými loukami a hlubokými lesy žil pejsek jménem Max. Byl to chytrý a laskavý pes, kterého měla všechna zvířátka na farmě ráda. Byl vždy ochotný pomoci a chránil všechny před nebezpečím. Na téže farmě však žil i kocour Černodráp. Byl to velký, černý kocour s dlouhým ocasem a mazaný jako liška. Černodráp měl jednu nepěknou vlastnost – rád si dělal legraci z ostatních zvířat.

Každý den vymýšlel nové způsoby, jak si z ostatních vystřelit. Slepičce Věře nastražil na cestu klacíky, aby zakopla. Kačerovi Ferdovi schoval klobouk do kopřiv. Kozičce Maně vzal její oblíbený zvoneček a pověsil ho na nejvyšší větev jabloně. A když prasátko Filipek usnulo ve stínu stodoly, Černodráp mu pomaloval čumáček blátem, takže se všechna zvířata smála, když se probudilo.

Pejskovi Maxovi se to vůbec nelíbilo. Věděl, že takové chování není správné, a rozhodl se, že Černodrápa naučí slušnosti. Přemýšlel a přemýšlel, až dostal skvělý nápad. Svolal všechna zvířátka na farmě a pošeptal jim svůj plán.

Druhý den ráno se všechna zvířata tvářila, jako by se nic nedělo. Černodráp si spokojeně vykračoval po dvoře a hledal, komu by mohl provést další lumpárnu. Najednou si všiml, že slepička Věra kdáká před hromádou klacíků – přesně tak, jak je včera chystal on! Tentokrát ale nikdo přes klacíky nespadnul, naopak, Věra se jen pousmála a pomalu klacíky uklidila. „Vidíš, Černodrápe, jaké to je? Ale my si pomáháme, ne škodíme.“

Černodráp zamručel a šel dál. Chtěl se napít z vědra u stáje, ale ouha! Přesně před vědrem ležela těžká bedna a nebylo možné se k vodě dostat. Když se chystal hlasitě zanadávat, přišel kačer Ferda, bednu odsunul a řekl: „Kamarádi si pomáhají, ne ubližují.“

Černodráp začínal být zmatený. Tohle přece dělal on ostatním, a teď to dělají jemu?

Šel si tedy lehnout do trávy pod jabloň, ale když zvedl hlavu, spatřil svůj vlastní oblíbený provázek s pírkem visící na větvi stromu! Zrovna tak, jako včera pověsil zvoneček kozičce Maně. Než se ale stačil rozzlobit, Maňa mu provaz podala a řekla: „Černodrápe, nemáme rádi, když nám bereš věci, ale jestli si chceš hrát, stačí se zeptat!“

Černodráp si konečně uvědomil, jaké to je, když někdo někomu dělá naschvály. A co ho překvapilo nejvíc – žádné ze zvířat se mu nemstilo, naopak, pomáhala mu a ukazovala mu správnou cestu.

Ten večer dlouho přemýšlel. Převaloval se na svém teplém seně ve stodole a vzpomínal na všechno, co se ten den stalo. Ráno ještě chtěl škádlit ostatní, ale teď si uvědomil, že být laskavý je mnohem lepší než dělat lumpárny.

Druhý den se Černodráp probudil s novým odhodláním. Přišel k pejskovi Maxovi, který zrovna pomáhal selátkům dostat se k jídlu ve vysokém korýtku, a tiše řekl: „Mohl bych ti pomoct?“ Max se na něj mile usmál a kývl. Černodráp poprvé pocítil, jaké to je být součástí skutečného přátelství.

Od té doby se Černodráp změnil. Už si z ostatních nedělal legraci, ale místo toho jim pomáhal a stal se jejich opravdovým kamarádem. A tak na farmě zavládl klid a pohoda.

A jestli tam stále žijí, určitě si spolu hrají dodnes!