Byl jednou jeden malý pejsek jménem Max, který žil v útulném domečku na okraji vesnice. Max měl rád procházky, a tak jednoho slunečného rána vyrazil na svou oblíbenou trasu do lesa. S radostí si hupsal po cestě, která vedla skrz vysoké stromy, jejichž větve se skláněly nad jeho hlavou a vytvářely kouzelný stín.

Když přišel hlouběji do lesa, uslyšel z dálky podivné šustění. Zvědavý, jako vždycky, se vydal tím směrem. A najednou, mezi větvemi jednoho starého stromu, si všiml něčeho malého a hbitě se pohybujícího – byla to veverka!

„Ahoj!“ zavolal pejsek. „Co to děláš?“

Veverka se zastavila a s úsměvem odpověděla: „Ahoj! Jsem Zora a sbírám oříšky na zimu. A ty, pejsku, co tady děláš?“

„Jdu na procházku,“ odpověděl Max a kroužil kolem veverky. „Jsem Max. Les je tady tak krásný!“

Zora se zamyslela a pak řekla: „Chceš mi pomoci sbírat oříšky? Je to opravdu zábava!“

Max souhlasil a oba začali sbírat oříšky. Zora byla rychlá a obratná, hazela oříšky ze stromu dolu, a Max je sbíral do košíčku. Společně se smáli a povídali si o všem možném, a čas rychle ubíhal.

Když už měli plný košík, rozhodli se, že si odpočinou. Sedli si pod velký dub a užívali si ticho lesa.

„Děkuju ti, Maxi, že jsi mi pomohl,“ řekla Zora, „tahle procházka byla opravdu krásná. Teď mám spoustu oříšků na zimu!“

Max se usmál a řekl: „To byla zábava! A teď, když jsem potkal tebe, mám nového přítele. Alespoň už nebudu chodit do lesa úplně sám.“

Zora souhlasila a oba se vydali zpátky domů, zpívali si a těšili se na další společné dobrodružství.

Od toho dne byli Max a Zora nejlepšími přáteli a trávili spoustu času v lese, sbírali oříšky, hráli si a poznávali nová zákoutí lesa. A tak se jejich přátelství stalo silné, a les se pro oba stal místem, kde se vždy mohli najít, ať už bylo slunečno nebo deštivo.

A Max věděl, že už nikdy nebude chodit do lesa sám, protože měl kamarádku, která mu vždycky ukáže, jak krásný může být svět, když máte přátele.