V jedné malé vesničce, kde kvetly ty nejkrásnější květiny, se narodil kocourek jménem Květomil. Byl to nejmenší kocourek, jakého kdo kdy viděl! Jeho bratříčci a sestřičky rostli rychle, ale on zůstával droboučký jako poupátko.

Květomil měl jednu zvláštní zálibu – miloval květiny! Nejen že k nim čichal, ale dokonce si na ně rád sedal. Nejraději měl velké slunečnice, které ho něžně houpaly ve větru, nebo měkké sedmikrásky, co mu připomínaly polštářek.

„Podívej se na něj!“ smály se ostatní kočky. „To není žádný opravdový kocour, spíš motýlek!“

Ale Květomil se nedal. Byl sice maličký, ale měl velké srdce. Každý den seděl na květinách a zpíval jim kočičí písničky. A víte, co se stalo? Květiny začaly kvést ještě krásněji! Vesnice se brzy proslavila svou nádhernou zahradou, kam se sjížděli lidé z celého kraje.

Jednoho dne přišla velká bouře. Vítr se proháněl ulicemi, déšť bubnoval na střechy a všechny kočky se schovávaly do domů. Jen Květomil zůstal venku – bál se, že jeho milované květiny by mohly trpět. Přitulil se k největší růži a chránil ji před větrem. Když bouře skončila, květiny byly sice mokré, ale nezlomené.

Lidé si všimli, jak statečný Květomil byl. Od té doby mu říkali „Kočičí ochránce květin“. Už se mu nikdo nesmál. Naopak, každá babička ve vesnici mu dávala mističku smetany, a on mohl spokojeně dál sedávat na svých květinách.

A tak malý Květomil našel své místo na světě – mezi květy, slunečními paprsky a voňavým vánkem. A žil šťastně až do konce svých dní.