Honzík se jednoho rána probudil, protáhl se a chtěl si obout ponožky. Jenže – kde jsou?

„Mami! Zase mi chybí jedna ponožka!“ zavolal do kuchyně.

Maminka jen zavrtěla hlavou. „Nevím, Honzíku, vždycky je dávám do šuplíku.“

Honzík si povzdychl. To už bylo po několikáté, co mu jedna ponožka zmizela. Pokaždé se ztratila jen jedna z páru! Kam se poděly? Podezříval svého malého bratra Péťu, psa Alíka i pračku, která možná měla tajný hlad na ponožky. Ale nikdo se k tomu nepřiznal.

Rozhodl se, že tentokrát na to přijde! Večer schoval ponožky pod polštář a čekal. Zavřel oči jen na chvilku… a když je otevřel, nemohl uvěřit vlastním očím!

Před ním se plížila jeho pruhovaná ponožka. Opatrně se sunula ke kraji postele, seskočila dolů a cupitala ke dveřím. Honzík rychle vstal a potichu ji sledoval.

Otevřel dveře do obýváku a zůstal stát s otevřenou pusou.

Celý pokoj byl plný ponožek! Jedna jezdila na skateboardu po koberci, druhá se houpala na lustru jako Tarzan, další dvě si hrály na piráty v misce s vodou.

„Co to… co to děláte?“ vykoktal Honzík.

Ponožky se zarazily. Chvíli bylo ticho. Pak jedna červená ponožka s dírkou na palci vystoupila dopředu.

„Honzíku, my jsme dobrodružné ponožky! Každý den nás nutíš zůstat v botách a chodit jen po zemi. Ale v noci… v noci máme své vlastní dobrodružství!“ řekla důležitě.

Honzík nemohl uvěřit vlastním uším. „A proč mi vždycky zmizí jen jedna?“

„Protože páry se občas potřebují rozdělit. Jedna se jde projet na skateboardu, druhá třeba odpluje na loďce do vany. Ale ráno už se vždycky vracíme… nebo to alespoň zkoušíme!“ vysvětlila ponožka.

Honzík se rozhlédl po pokoji. Bylo to legrační, ale zároveň trochu nepořádné. Mokré ponožky, ponožky zamotané do záclon, jedna dokonce uvízla na knihovně.

Honzík si vzal židli a tiše se posadil k oknu. Chtěl se podívat, co ještě ponožky podnikají. 

Honzík byl ohromený. Ponožky měly opravdu neuvěřitelný život, který si nikdy nedokázal představit. Některé z nich si dokonce připravovaly vlastní představení, kde hrály různé postavy a zpívaly písničky.

„A co budeme dělat teď?“ zeptal se Honzík.

„Teď budeme organizovat ponožkovou párty!“ řekla jedna ponožka s veselým smíchem. „Na večírku máme hudbu, tancujeme a povídáme si o našich největších dobrodružstvích!“

A tak začala ponožková párty. Ponožky tancovaly v rytmu tichých písniček, které si samy zpívaly. Některé hrály na malých nástrojích, které našly v koutě. Byla to skutečně divoká noc plná smíchu a radosti.

„Ale teď musíme jít,“ řekla jedna ponožka, která vypadala trochu nervózně. „Ráno se musí vše vrátit do pořádku. Vždyť víte, co by se stalo, kdyby vás máma přistihla při našem dobrodružství!“

Honzík se podíval na hodiny. Byla už půlnoc! „Dobře, tak jdeme,“ řekl a pomalu se vrátil do postele.

Když se ponožky začaly vracet zpátky do šuplíku, Honzík si všiml, že jedna z nich zůstala stát na okraji postele. „Co je?“ zeptal se.

„Nezapomeň, že každý den musíš nosit ponožky s úsměvem!“ odpověděla ponožka s jiskrou v oku.

Honzík se usmál a slíbil, že bude dávat pozor na všechny ponožky, protože teď už věděl, že každý pár je nejenom na noze, ale i na neuvěřitelném dobrodružství. A tak, když ráno otevřel šuplík, našel všechny ponožky na svém místě, připravené na nový den. A nikdy už je neztratil.