Petřík byl malý chlapec, který se bál mnoha věcí. Bál se tmy, bál se bouřky, bál se hlasitých zvuků a ze všeho nejvíc se bál být sám. Když mu bylo smutno nebo se bál, schovával se pod peřinu a zavíral oči, dokud strach nepřešel.

Jednoho večera, když se venku strhla velká bouřka a maminka s tatínkem byli v obývacím pokoji, schoulil se Petřík pod peřinu a přál si, aby nebyl sám.

„Kéž bych měl kamaráda, který by tu byl se mnou,“ zašeptal do tmy.

Vtom ucítil, jak se jeho postel malinko prohnula, jako by si na ni někdo sedl. Opatrně vykoukl zpod peřiny a uviděl… vlastně nic neviděl. Ale cítil, že tam někdo je.

„Ahoj,“ ozvalo se tiše vedle něj. „Jmenuji se Tímek.“

Petřík vyvalil oči. „Kde jsi? Nevidím tě.“

„To proto, že jsem neviditelný,“ odpověděl hlas. „Jsem tvůj kamarád, který přichází, když se bojíš nebo jsi smutný.“

„Neviditelný kamarád?“ podivil se Petřík. „Takže tě nikdo jiný nevidí ani neslyší?“

„Přesně tak,“ zasmál se Tímek. „Jsem tu jen pro tebe.“

Od té doby byl Tímek s Petříkem vždycky, když ho potřeboval. Když byla tma, Tímek mu vyprávěl veselé příběhy. Když byla bouřka, Tímek mu vysvětloval, že to jsou jen mráčky, které si hrají na bubny.

Jednoho dne, když se Petřík chystal poprvé do školky, byl velmi nervózní.

„Bojím se, Tímku,“ svěřil se. „Co když si tam nenajdu žádné kamarády? Co když se mi budou ostatní děti smát?“

„Neboj se,“ uklidňoval ho Tímek. „Jsem s tebou. A víš co? Možná tam najdeš i viditelné kamarády!“

„Ale jak si mám s nimi hrát?“ zeptal se Petřík. „Vždyť je neznám.“

„Prostě buď sám sebou,“ poradil mu Tímek. „Ukaž jim své hračky, usměj se na ně a zeptej se, jestli si s tebou nechtějí hrát. Tak, jak si hraješ se mnou.“

První den ve školce byl Petřík nesvůj. Držel se stranou a pozoroval ostatní děti. Pak si vzpomněl na Tímkovu radu. Vzal svého plyšového dinosaura a přistoupil k chlapci, který si hrál sám v koutě.

„Ahoj, chceš si hrát s mým dinosaurem?“ zeptal se Petřík.

Chlapec se na něj podíval a usmál se. „Jmenuju se Honzík. Mám rád dinosaury!“

Brzy si Petřík našel ve školce několik kamarádů. Večer, když se vrátil domů, pověděl Tímkovi o svém dni.

„Vidíš? Dokázal jsi to,“ řekl Tímek hrdě.

S každým novým dnem byl Petřík odvážnější. Už se tolik nebál tmy, protože věděl, že je to jen čas, kdy odpočívají barvy. Už se nebál bouřky, protože věděl, že to jsou jen mráčky, které si hrají. A už se nebál být sám, protože věděl, že má přátele – jak viditelné, tak i jednoho zvláštního, neviditelného.

Jednoho večera, když si Petřík povídal s Tímkem před spaním, uvědomil si něco zvláštního.

„Tímku,“ zeptal se, „jsi vůbec doopravdy? Nebo jsi jen v mé hlavě?“

Tímek se zasmál. „A není to jedno? Pomáhám ti, když se bojíš, a to je to nejdůležitější. Některé věci nemusíš vidět, abys věděl, že existují.“

Petřík se zamyslel. „Jako co třeba?“

„Jako odvaha,“ odpověděl Tímek. „Odvahu taky nevidíš, ale víš, že existuje, protože ji cítíš v sobě. A ta ti pomáhá překonat strach.“

Od té doby, kdykoliv se Petřík cítil sám nebo se něčeho bál, zavřel oči a představil si Tímka vedle sebe. A i když ho nemohl vidět, cítil odvahu, která rostla v jeho srdci a pomáhala mu překonat všechny strašáky a výzvy, které ho v životě čekaly.