Malá myška Amálka žila v útulném bytečku pod kořeny starého dubu na okraji lesa. Každé ráno vylézala ze svého domečku, aby prozkoumala okolí a našla něco dobrého k snědku.

Jednoho slunečného dne, když hledala oříšky a semínka, zahlédla něco třpytivého mezi listy. Slunce se odráželo od jakéhosi předmětu a vysílalo duhové paprsky do všech stran.

„Poklad!“ vydechla Amálka překvapeně. „Našla jsem poklad!“

Rychle přiběhla blíž a odkryla listy. Pod nimi ležel lesklý skleněný korálek, který musel někdo z lidí ztratit při procházce lesem. Byl průhledný s modrými a zelenými odlesky, a když na něj dopadalo sluneční světlo, třpytil se jako hvězda.

„Tohle musí být ten nejcennější poklad na světě,“ šeptala si Amálka nadšeně. „Musím ho ukázat ostatním!“

Jenže korálek byl příliš velký na to, aby ho mohla jen tak odnést. Amálka se ho pokoušela kutálet, ale byl těžký. Nakonec se rozhodla, že zaběhne pro svého kamaráda krtka Toníka, který byl silnější než ona.

„Toníku! Toníku!“ volala u vchodu do jeho podzemního tunelu. „Pojď rychle, našla jsem poklad!“

Toník vystrčil svůj čumáček ze země a zamrkal očima. „Poklad? Kde?“

„Pojď se mnou, ukážu ti ho. Je nádherný a třpytí se jako hvězdy!“

Krtek se tvářil pochybovačně, ale následoval Amálku k místu, kde našla korálek. Když ho uviděl, pokrčil rameny.

„Ale Amálko, to je jenom skleněný korálek od lidí. Není to žádný skutečný poklad.“

Amálka se zatvářila zklamaně. „Ale vždyť se tak krásně třpytí!“

„To ano,“ připustil Toník, „ale poklad je něco, co má opravdovou hodnotu. Něco, co nám pomůže nebo nás potěší, nejen něco lesklého.“

Amálka byla smutná, ale rozhodla se korálek i tak dopravit do svého domečku. S pomocí Toníka a ještě několika přátel – veverky Barky a ježka Bodlínka – se jim podařilo korálek dostat až k dubu.

Večer, když si ho Amálka prohlížela ve svém bytečku, ozářeném posledními paprsky zapadajícího slunce, někdo zaklepal na dveře. Byli to její přátelé.

„Přinesli jsme ti něco na večeři,“ řekla veverka Barka a položila před Amálku tři oříšky.

„A já jsem ti přinesl trochu medu,“ přidal se ježek Bodlínek a ukázal na malou kapku medu na listu.

„Děkuji vám,“ usmála se Amálka. „Nechcete se posadit a povečeřet se mnou?“

A tak si všichni sedli do kruhu a jedli a povídali si o tom, co zažili během dne. Amálka vyprávěla o svém nálezu a ukazovala jim korálek.

„Víš, Amálko,“ řekl po večeři Toník, „možná ten korálek není opravdový poklad, ale zato máš něco jiného, co je mnohem cennější.“

„Co to je?“ zeptala se Amálka zvědavě.

„Nás!“ zasmála se veverka Barka. „Máš přátele, kteří ti pomohou, když něco potřebuješ, kteří se s tebou podělí o jídlo a kteří s tebou rádi tráví čas.“

Amálka se rozhlédla po svých přátelích a najednou pochopila, co Toník myslel. Třpytivý korálek byl sice krásný, ale nemohl se s ní smát, nemohl jí pomoci, když byla smutná, nemohl s ní sdílet radost ani starosti.

Od té doby si Amálka sice někdy prohlížela svůj korálek a těšila se z jeho krásných odlesků, ale věděla, že její skutečný poklad je mnohem větší – přátelství, které sdílela se svými kamarády.

„Někdy se to největší bohatství neskrývá v tom, co se třpytí,“ říkala si často, když se dívala na korálek v paprscích slunce, „ale v srdcích těch, kteří jsou nám blízcí.“