Žil byl jednou zrzavý lišák jménem Zrzek, který bydlel v noře na okraji velkého lesa. Ze všech lišáků v okolí byl Zrzek tím nejzvědavějším. Každý den se vydával na dlouhé procházky a prozkoumával každý koutek svého území.

Jednoho podzimního rána, když se les zbarvil do zlatavých a červených odstínů, objevil Zrzek něco zvláštního. Mezi dvěma starými duby stál malý průchod porostlý třpytivým břečťanem, který tam dříve určitě nebyl.

„Co to může být?“ pomyslel si Zrzek a jeho zvědavost okamžitě vzrostla. Opatrně se přiblížil k průchodu a nakoukl dovnitř. Za ním se rozprostíral les, ale byl úplně jiný než ten, který znal.

Zrzek se rozhodl prozkoumat tento podivný les. Jakmile prošel průchodem, ocitl se v místě plném barev a zvuků, které nikdy předtím neviděl ani neslyšel.

Stromy měly listy v barvách duhy a některé dokonce svítily jemným světlem. Květiny byly větší než Zrzek sám a vydávaly melodické zvuky, když kolem nich procházel. V dálce zahlédl motýly velké jako ptáci, kteří třpytivě poletovali mezi větvemi.

„Páni, to je ale kouzelné místo!“ zvolal Zrzek nadšeně.

Jak se procházel dál, potkal malého modrého ptáčka s dlouhým zobákem ve tvaru flétny.

„Dobrý den, návštěvníku,“ pozdravil ho ptáček. „Vítej v Kouzelném lese. Jsem Píšťalka.“

„Ahoj, já jsem Zrzek,“ představil se lišák. „Nikdy jsem o tomto lese neslyšel. Je nádherný!“

„Ano, ale také plný překvapení,“ odpověděl Píšťalka. „Některá jsou zábavná, jiná mohou být nebezpečná pro ty, kdo nejsou opatrní.“

Zrzek pokýval hlavou, ale jeho zvědavost byla silnější než opatrnost. „Můžu prozkoumat les?“

„Jistě,“ souhlasil Píšťalka, „ale drž se blízko mě a dávej pozor na moje rady.“

Společně se vydali na cestu kouzelným lesem. Zrzek s úžasem pozoroval stromy, které měnily barvy podle jeho nálady, a jezírka, v nichž se voda pohybovala jako živá. Viděl květiny, které se smály, když je pohladil, a houby, které mu nabízely své kloboučky jako deštníky.

Když došli k mýtině plné růžových hub, Zrzek se nadšeně rozběhl k nim.

„Počkej!“ zavolal Píšťalka. „Ty houby jsou sice krásné, ale jejich pyl způsobuje, že zvířata usnou na celý den.“

Zrzek se zastavil těsně před houbami. „Díky za varování,“ řekl a opatrně houby obešel.

Pokračovali dál a narazili na křišťálový potok. Voda vypadala tak osvěžující, že se Zrzek ihned sklonil, aby se napil.

„Stůj!“ vykřikl Píšťalka. „Tato voda je kouzelná. Kdo se jí napije, změní barvu své srsti na týden!“

Zrzek se zasmál při představě, že by měl modrou nebo fialovou srst, a poděkoval Píšťalce za další užitečnou radu.

Jak den pokračoval, Zrzek se naučil být opatrnější. Vždy se nejdřív zeptal Píšťalky, než se něčeho dotknul nebo někam vkročil.

Když slunce začalo zapadat, Píšťalka řekl: „Je čas vrátit se, Zrzku. Kouzelný les v noci není místem pro nováčky.“

„Ale chtěl bych vidět víc!“ protestoval Zrzek.

„Můžeš se vrátit zítra,“ slíbil Píšťalka, „ale teď je moudřejší odejít.“

Zrzek pochopil, že má Píšťalka pravdu, a společně se vrátili k průchodu mezi duby.

„Děkuji ti za dnešní den,“ řekl Zrzek svému novému příteli. „Naučil jsem se, že zvědavost je dobrá, ale musí být vyvážená opatrností.“

„Přesně tak,“ přikývl Píšťalka. „A teď už víš, že nejkrásnější objevy přicházejí k těm, kdo jsou zvědaví, ale zároveň moudří.“

Zrzek se rozloučil a prošel zpět průchodem do svého známého lesa. Byl plný nových zážitků a těšil se, až se zítra vrátí do kouzelného lesa – tentokrát s vědomím, že zvědavost a opatrnost jsou nejlepšími společníky na každém dobrodružství.

Od té doby navštěvoval Zrzek kouzelný les často a s každou návštěvou se naučil něco nového o světě i o sobě samém. A nejdůležitější ponaučení? Že je skvělé být zvědavý a objevovat nové věci, ale vždy s rozumem a opatrností.