V jednom útulném poli pod starým dubem žila malá myška Pípa. Byla nejmenší ze všech myší v rodině a bála se prakticky všeho: hlasitých zvuků, jasného světla, vysoké trávy, a dokonce i vlastního stínu, když slunce zapadalo. 

„Proč jsem tak bázlivá?“ často se ptala sama sebe Pípa, když pozorovala své bratry a sestry, jak odvážně běhají po poli a hledají potravu. 

V noci, ležící ve své malé postýlce z měkkého mechu, snila o tom, že se stane nejodvážnější myškou na celém světě. Babička myška často vyprávěla vnoučatům legendu o Měsíčním kameni, ukrytém někde v údolí. Podle pověsti ten, kdo najde tento kámen a dotkne se ho za úplňku, získá mimořádnou odvahu. Pípa poslouchala tento příběh s široce otevřenýma očima, ale nikdy nevěřila, že by se mohla vydat na jeho hledání. 

Jednoho rána, když rosa ještě zářila na stéblech trávy, Pípa se rozhodla: „Dnes udělám něco odvážného. Něco, co jsem nikdy předtím neudělala.“ Dnes v noci měl být úplněk a to se zdálo být znamením pro ni. Nejprve se rozhodla jít do velké zahrady farmáře, o které vždy s nadšením vyprávěly starší myši. Byly tam nejchutnější zelenina a ovoce – skutečný ráj pro malou hladovou myšku. Ale po zahradě chodil obrovský kocour jménem Zrzek, a všechny myši se mu snažili vyhnout. 

Cesta do zahrady nebyla snadná. Pípa musela přejít širokou pěšinku, kde často chodili lidé, prodrat se přes trnité živé ploty a přeplavat malý potůček na lístku. Na každém kroku se jí zdálo, že jí srdce vyskočí z hrudi strachy. „Nemůžu to, nezvládnu to,“ šeptala si, ale pak si vzpomněla na svůj sen a udělala další malý krůček vpřed. 

Cestou potkala žabku Kvákalku, která ji nejprve vyděsila svým neočekávaným skokem. „Kam míříš, maličká?“ zeptala se žabka, když si všimla, jak se myška třese. „Já… hledám Měsíční kámen,“ zamumlala Pípa, překvapená svou vlastní odvahou mluvit s cizincem. Žabka se zasmála: „Měsíční kámen? Ten je na dně Modrého jezera! I já se bojím ponořit tak hluboko.“ Navzdory svému strachu se Pípa rozhodla pokračovat ve své cestě. 

Po chvíli potkala starého ježka, který jí poradil: „Měsíční kámen? Ten není pod vodou, ale v noře Velkého Jezevce. Ale buď opatrná – Jezevec nemá rád návštěvníky.“ Nyní byla Pípa před volbou. Kam má jít? K Modrému jezeru nebo k noře Jezevce? Nebo možná nejprve do zahrady, jak původně plánovala? 

Posbírajíc veškerou svou odvahu, rozhodla se nejprve jít do zahrady – přece jen potřebovala sílu pro další cestu. Když Pípa konečně dorazila do zahrady, její oči se rozšířily úžasem – nikdy předtím neviděla tolik jídla! Šťavnatá rajčata, sladká mrkev, voňavé jahody… Ale jen co se chystala ochutnat kousek mrkve, ozval se hrozivý „Mňau-u-u!“ Zrzek se objevil odnikud a začal se pomalu přibližovat. Pípa ztuhla hrůzou. „Utíkej!“ křičel v ní instinkt sebezáchovy. Ale místo toho si náhle vzpomněla, jak starý moudrý potkan Šedivák vyprávěl, že kočky se bojí vody. 

Chvějíc se, Pípa pomalu ustoupila k zalévací hadici, která ležela poblíž. A když se Zrzek chystal ke skoku, vší silou stlačila konec hadice, ze které náhle vystříkla voda, polila překvapeného kocoura od hlavy až po ocas! Zrzek zaječel a mokrý a vyděšený utekl pryč ze zahrady. Pípa nemohla uvěřit svému štěstí – ona, nejmenší a nejbojácnější myška, zahnala obrovského kocoura! Naplnila svůj malý pytlík chutnými zásobami a pokračovala ve své cestě. Slunce se již klonilo k západu, když dorazila k Modrému jezeru. Voda se třpytila v posledních paprscích slunce a Pípa pocítila nový strach – strach z hloubky. Ale zatímco seděla na břehu a přemýšlela, co dělat dál, znovu se vedle ní objevil ježek. „Vidím, že ses přece jen odvážila přijít sem,“ řekl. „Ale víš, Měsíční kámen – to není jen věc. To je to, co už je uvnitř tebe.“ „Jak to?“ podivila se Pípa. „Dnes jsi přeplavala potok, přelstila kocoura a došla k jezeru, i když ses bála. Není to skutečná odvaha?“ Toho večera, když se úplněk odrážel v klidné vodě jezera, Pípa pochopila, že nepotřebuje kouzelný kámen. Skutečná odvaha byla s ní celou dobu – v každém jejím malém kroku, v každém překonaném strachu. 

Od toho dne se Pípa změnila. Nepřestala se bát – strachy nemizí tak rychle. Ale teď věděla, že i malá myška může být odvážná, když opravdu chce. Stala se příkladem pro mladší myšky a dokonce začala pořádat pro ně „lekce odvahy“, berouc je na malá, ale důležitá dobrodružství. A když se jí večer ptali, jak se stát odvážným, Pípa odpovídala: „Odvaha není absence strachu. Odvaha je dělat něco, i když se bojíš. A pamatujte – skutečný Měsíční kámen je vždy uvnitř vás.“