Bylo jednou jedno malé koťátko jménem Míša. Mělo hebký zrzavý kožíšek, zelené oči jako smaragdy a vždy bylo plné energie. Přes den si hrálo s klubíčkem, honilo motýly a skákalo po zahradě. Ale jakmile se začalo stmívat, Míša se vždy schoval pod postel a nechtěl vyjít ven.

„Míšo, proč se bojíš tmy?“ ptala se ho starší kočka Lízinka, která byla moudrá a vždy věděla, co říct.

„Nevím,“ odpovědělo koťátko, „ale ve tmě vidím strašidelné tvary a slyším podivné zvuky. Mám pocit, že někde číhá něco nebezpečného!“

Lízinka se usmála a pohladila ho packou po hlavě. „Neboj se, Míšo. Tma není nepřítel, je to jen jiná část dne. A víš co? Dnes v noci tě naučím vidět krásu noci!“

Míša si nebyl jistý, ale když ho Lízinka něžně pobídla, rozhodl se jí věřit. Vyšli spolu ven do zahrady.

Noc byla klidná a nebe poseté hvězdami. Míša se trochu třásl, ale pak si všiml, že světlo měsíce dělá stíny stromů delšími, ale vůbec nejsou strašidelné – spíš kouzelné.

„Podívej,“ zašeptala Lízinka. „Vidíš ty hvězdy? Každá z nich je jako malá lampa na obloze.“

Míša zvedl hlavu a obdivoval tisíce malých světýlek. Náhle uslyšel tiché cvrkání.

„Co to je?“ zeptal se opatrně.

„To jsou cvrčci,“ odpověděla Lízinka. „Zpívají svou noční písničku.“

Míša nastražil uši a zjistil, že zvuk cvrčků je vlastně uklidňující. Pak zahlédl v trávě malé světélko, které se pohybovalo nahoru a dolů.

„To je kouzlo?“ vydechl překvapeně.

„Ne, to je světluška,“ řekla Lízinka. „Nosí si světlo s sebou, stejně jako my nosíme odvahu v srdci.“

Míšovi se najednou noc už nezdála tak strašidelná. Místo strašidel viděl hvězdy, místo temných tvarů krásné stíny a místo podivných zvuků slyšel ukolébavku přírody.

Když se vrátil do pelíšku, stočil se do klubíčka a spokojeně zavrněl.

„Děkuji, Lízinko,“ zamumlal ospale. „Dnes jsem pochopil, že tma není děsivá, ale kouzelná.“

A s tímto klidným pocitem usnul, zatímco za oknem svítily hvězdy a šeptaly mu sladké sny.