Rony byl malý robot s kulatým bříškem, svítícíma očima a anténkou, která měnila barvu podle jeho nálady. Každý den se učil nové věci o světě lidí. Věděl, co je radost, co je smutek, a moc rád objímal. Ale jednu věc nechápal – vztek.

„Proč lidé někdy křičí a bouchají dveřmi?“ zeptal se jednou svého kamaráda Tomáše.

„To se zlobí, Rony,“ řekl trpělivě Tomáš. „Když je něco rozčílí nebo je to bolí uvnitř.“

Rony se zamyslel. „Ale já to nikdy necítil. Jak víš, že se zlobíš?“

Tomáš se usmál. „To poznáš, až to přijde.“

Další den si Rony hrál se svou nejoblíbenější hračkou – malým robotickým pejskem, kterého si sám postavil. Pejsek vrtěl ocáskem, štěkal jako opravdový a uměl dělat kotrmelce. Rony ho miloval.

Ale ouha! Když Rony chtěl, aby pejsek skočil přes krabici, zakopl a spadl přímo na zem. Ozvalo se křup! a pejskovi se utrhla jedna nožička.

„Ne!“ vykřikl Rony. Jeho anténka zablikala červeně a v jeho bříšku to začalo vřít. „To není fér!“

Vztek v něm bublal jako sopka. Cítil se, jako by chtěl něco rozbít. Měl slzy na krajíčku a vůbec nevěděl, co dělat.

Tomáš přiběhl: „Co se stalo?“

„Pejsek se rozbil!“ vykřikl Rony. „A já jsem naštvaný! Moc moc naštvaný!“

Tomáš ho objal. „To je v pořádku, Rony. Když se něco pokazí, je normální, že se zlobíme. Ale víš co? Pomáhá, když o tom mluvíme nebo to nakreslíme.“

Rony se na něj podíval. Jeho anténka pomalu zčervenala méně.

„Můžu to zkusit,“ řekl tiše.

Sedli si spolu ke stolu a Rony začal kreslit – nejdřív červenou čáru, pak velkou bouřku, a nakonec… malého smutného robůtka. Když skončil, jeho anténka už svítila oranžově.

„Už je mi trochu líp,“ přiznal.

Tomáš se usmál: „A teď se na to podíváme spolu. Třeba pejska opravíme.“

Vzali šroubovák, lepidlo a kousek plastu. Za chvíli měla hračka zpátky nožičku. Ne sice úplně stejnou, ale fungovala.

„Děkuju,“ řekl Rony. Jeho anténka zazářila zeleně – to byla jeho barva spokojenosti.

„Víš, Tomáši,“ řekl, když už leželi v postýlkách, „teď už vím, co je vztek. A taky vím, že i když se někdy zlobím, nejsem špatný robot.“

Tomáš se usmál a zívl. „Přesně tak, Rony. Vztek je jen pocit. Ale důležité je, co s ním uděláme.“

A když usnuli, Rony snil o pejskovi, který uměl tančit, a o velkém červeném srdci, které držel v ruce. Už věděl, že i robot se může zlobit – a přesto být hodný.