Malý ježek Ferda se jednoho rána probudil, protáhl se a protřel si oči. Bylo krásné podzimní ráno, slunce jemně prosvítalo mezi barevnými listy stromů a ve vzduchu voněla rosa. Ferda se protáhl ještě jednou a náhle ucítil něco zvláštního.

„Co to je?“ zamumlal si pro sebe a začal si prohlížet své bodlinky. „Počkat… jedna mi chybí!“

Ferda byl vyděšený. Ježci přece mají mít bodlinky na ochranu, a teď mu jedna chyběla! Co když ho ostatní ježci budou mít za podivína? Co když ho nějaké zvíře napadne právě tam, kde nemá bodlinku?

„Musím ji najít!“ rozhodl se a vydal se na cestu.

Šel nejprve k potůčku, kde se včera napil. Pečlivě prohlížel každý kamínek, ale bodlinka tam nebyla. Pak zamířil na palouček, kde si hrál s myškou Eliškou. Možná mu tam vypadla?

„Eliško, neviděla jsi moji bodlinku?“ zeptal se své kamarádky, která si zrovna chystala zásoby na zimu.

„Bodlinku? Ne, neviděla,“ zavrtěla hlavičkou myška. „Ale pomůžu ti ji hledat!“

A tak se Ferda s Eliškou vydali hledat dál. Cestou potkali zajíce Bena, který si právě pochutnával na sladké mrkvi.

„Bene, neviděl jsi někde Ferďovu bodlinku?“ zeptala se Eliška.

Zajíc se zamyslel a pak zavrtěl hlavou. „Neviděl, ale možná byste se měli zeptat sovy Kláry. Ta všechno vidí z výšky!“

To byl dobrý nápad! Kamarádi se vydali k velkému dubu, kde Klára spala ve své dutině. Ferda jí opatrně zavolal: „Kláro, jsi tam?“

Sova otevřela jedno oko, pak druhé a protáhla si křídla. „Co se děje, děti?“

„Ferda ztratil bodlinku! Neviděla jsi ji náhodou?“ zeptala se Eliška.

Klára se zamyslela. „Včera v noci jsem viděla něco zvláštního u starého dubu. Něco malého a ostrého tam leželo. Možná byste se tam měli podívat.“

Ferda zajásal: „To je určitě ona! Pojďme tam!“

Když dorazili ke starému dubu, začali pečlivě prohledávat okolí. A pak Eliška vykřikla: „Podívejte! Tady je!“

Skutečně! Mezi listím ležela Ferďova bodlinka. 

Ferda se natáhl, aby uchopil svou bodlinku, ale vtom se ozvalo slabé „au!“ Malý ježek se zarazil. Opatrně odhrnul listí a uviděl malého broučka, který se zamotaný do trávy kroutil vedle jeho bodlinky.

„Promiň! Nechtěl jsem ti ublížit,“ řekl Ferda.

Brouček se pousmál. „To nic, ale trochu jsem se do té trávy zamotal a nemůžu ven.“

Ferda se rozhlédl. „Možná bych ti mohl pomoct svou bodlinkou!“

Opatrně uchopil svou ztracenou bodlinku a začal s ní rozmotávat jemná stébla trávy kolem broučka. Myška Eliška i zajíc Ben mu nadšeně fandili. Nakonec brouček vyskočil na nohy a roztáhl křídla.

„Děkuju, Ferdo! Bez tebe bych tu možná zůstal celou noc,“ řekl vděčně.

Ferda se podíval na svou bodlinku. „Víš co? Asi si ji nechám jako nástroj na pomoc ostatním. Může být užitečnější, než jsem si myslel.“

A tak Ferda začal nosit svou zvláštní bodlinku s sebou. Pomáhal s ní rozmotávat trávy, opravovat roztržená hnízda a dokonce s ní jednou vytáhl Elišku z praskliny ve stromě.

Od toho dne už se nebál, že mu jedna bodlinka chybí – naopak! Byl pyšný, že má něco jedinečného, co může použít k pomoci ostatním. 💛