Byl jednou jeden malý domeček na okraji města, kde bydlela dívenka jménem Jana. Jana měla zářivé kaštanové vlasy, jiskřivé oči a nejraději ze všeho chodila do školy, protože tam potkávala svou nejlepší kamarádku Bety.

Bety byla drobná dívka s krátkými blonďatými vlasy a brýlemi, za kterými se skrývaly modré oči plné moudrosti. Dívky sedávaly spolu v lavici a každý den si šeptaly tajemství a smály se vtipům, kterým rozuměly jen ony dvě.

Jednoho dne dostala třída zvláštní úkol – vytvořit projekt o nočním nebi. Jana byla smutná, protože věděla, že jejich zahrada je malá a z okna jejího pokoje není vidět mnoho hvězd kvůli světlům města.

„Neboj se,“ řekla jí Bety během přestávky, „moji rodiče mají chatu za městem. Můžeš přijít k nám na přespání v pátek a budeme pozorovat hvězdy spolu!“

Jana nadšeně souhlasila a celý týden nemohla myslet na nic jiného.

Když konečně přišel pátek, Jana si sbalila batůžek s pyžamem a zubním kartáčkem. Rodiče ji odvezli k Betynu domu na kraji města a slíbili, že ji vyzvednou další den odpoledne.

Betyn tatínek je odvezl na chatu obklopenou lesem. Dívky pomáhaly připravit večeři, a když se setmělo, Betyin tatínek jim na zahradě rozložil deku.

„Tady máte teplý čaj a dalekohledy,“ řekl s úsměvem. „Až budete hotové s pozorováním, přijďte dovnitř.“

Jana s Bety ležely na dece, pozorovaly třpytící se hvězdy a hledaly souhvězdí, která znaly z učebnice. Nebe bylo plné zářících teček a zdálo se mnohem větší než kdy jindy.

„Podívej!“ vykřikla náhle Bety a ukázala na oblohu. Přes nebe přeletěla padající hvězda.

„Rychle si něco přej!“ zašeptala Jana a pevně zavřela oči.

„Co sis přála?“ zeptala se Bety po chvíli.

Jana se tajemně usmála. „To ti nemůžu říct, jinak by se to nesplnilo. Ale souvisí to s tebou.“

„Já si přála, abychom byly nejlepší kamarádky navždy,“ přiznala Bety.

Jana ji objala. „To jsem si přála taky!“

Dívky se smály a povídaly si dlouho do noci. Zapisovaly si poznámky o hvězdách do sešitu a kreslily mapy souhvězdí.

Když už je bolely oči od dívání na nebe, šly do chaty a zachumlaly se do spacáků v podkrovním pokojíčku. Povídaly si ještě dlouho šeptem, dokud neusnuly.

Druhý den ráno vytvořily nádherný projekt plný obrázků a informací o nočním nebi. Když je Janini rodiče odpoledne vyzvedli, dívky se objaly na rozloučenou.

„Bylo to nejkrásnější pozorování hvězd,“ řekla Jana.

„A nejlepší přespání,“ dodala Bety.

Od té doby spolu dívky pozorovaly hvězdy častěji, někdy z okna ve městě, jindy na chatě za lesem. Ale nejdůležitější bylo, že jejich přátelství zářilo jasněji než kterákoliv hvězda na nebi.

A každý večer, než Jana usnula, podívala se z okna na noční oblohu a zašeptala: „Dobrou noc, Bety, zítra se zase uvidíme.“

A někde ve městě se Bety dívala na stejné hvězdy a myslela na svou nejlepší kamarádku.