Na farmě v kurníku žila slepička Věra se svým milovaným kohoutkem Františkem. Každé ráno ji budil svým hlasitým kokrháním a spolu vítali nový den. Ale jednoho dne se stalo něco zvláštního.

Když se Věra probudila, protáhla si křidélka a rozhlédla se kolem sebe. Najednou si uvědomila, že na bidýlku vedle ní chybí její drahý František. „To je divné,“ zamumlala si pro sebe. „Kam jen mohl zmizet?“

Nejdřív prohledala celý kurník. Podívala se pod slámu, do koutů i za dvířka, ale po Františkovi ani stopa. Vyšla tedy ven a hledala za kurníkem, u krmítek, dokonce i na hromadě sena, kde si občas hráli, ale kohoutek nikde.

Smutná a ustaraná se rozhodla požádat o pomoc svého kamaráda, psa Maxe. Max byl chytrý a spolehlivý hlídač farmy, takže Věra věřila, že jí pomůže.

„Maxi, Maxi, můj František se ztratil! Pomůžeš mi ho najít?“ prosila ho slepička.

Max zavětřil a začal se rozhlížet. „To je vážná věc, Věro! Neboj se, zavolám své přátele a společně ho najdeme!“

Brzy se k nim připojila kočička Kika, králíček Bruno a veverka Zora. Každý měl svůj jedinečný talent, který by mohl při hledání pomoci.

„Já se podívám na strom,“ řekla Zora a šplhala nahoru.

„Já se podívám do stohů sena,“ zamňoukala Kika a mrštně se rozběhla.

„Já se poptám u kamarádu králíku na farmě,“ řekl Bruno a běžel do kralikárny.

Max mezitím čichal po stopách. Věra s napětím sledovala, jak její přátelé hledají.

Zvířata prohledala celou farmu, ale nikde kohoutka nemohla najít. Max však zavětřil stopu u vrat stodoly. Se skloněným čumákem běžel za pachem a doběhl až ke staré vyschlé studni na poli. Když nahlédl dolů, uviděl na dně zbídačeného kohoutka Františka.

„Františku! Co se stalo?“ zavolala Věra, když k němu přiběhla.

„Včera večer jsem se zdržel klováním vynikajícího zrní u stodoly a nestihl jsem se schovat do kurníku, než se setmělo, a farmář ho zavřel“ vysvětloval František smutně. „Chodil jsem kolem farmy a hledal, kde bych přečkal noc, ale najednou jsem se propadl do studny! Mával jsem křídly a tím jsem naštěstí zmírnil pád, ale nemohl jsem se dostat ven.“

„Musíme ho odtud dostat!“ zvolal Max.

Králíček Bruno dostal nápad. „Přineseme z farmy provaz! Hodíme mu ho dolů, on se uváže a my ho společně vytáhneme!“

A tak všichni běželi zpět na farmu pro pevný provaz. Když se vrátili, spustili konec dolů. František se pevně přivázal a všechna zvířata táhla ze všech sil. Pomalu, ale jistě se kohoutek zvedal výš a výš, až se konečně dostal na okraj studny.

„Jste moji nejlepší přátelé! Děkuji vám za záchranu!“ zvolal vděčně František.

Všichni se šťastně vrátili na farmu, kde František slíbil, že si příště dá pozor a vždy se vrátí ke své milované slepičce Kláře včas před setměním.

A tak na farmě opět zavládl klid a radost. A pokud tam stále žijí, tak spolu šťastně vítají každý nový den.