Pejsek Max žil na malé farmě, kde měl svou dřevěnou boudu. Celé dny pobíhal po dvoře, hlídal slepice a hrál si se svou nejlepší kamarádkou, kočičkou Kikou, která bydlela v sousední stodole.

Jednoho dne se vydal na návštěvu ke svému kamarádovi, králíčkovi Brunovi. Bruno měl svou noru na louce, a Maxovi se moc líbilo jak měl králíček svůj domeček krásně zařízený a vyzdobený.

„Bruno, ty to tu máš tak útulné!“ řekl Max obdivně. „Moje bouda je úplně prázdná. Jen čtyři stěny a holá podlaha.“

Bruno se usmál a zamyslel se. „Tak proč si ji nezařídíš? Klidně ti s tím pomůžeme!“

Max se rozzářil. „To je skvělý nápad! Pozvu vás všechny na farmu a společně z mé boudy uděláme krásný domov!“

Hned druhý den ráno se na farmě sešli všichni kamarádi. Dorazila kočička Kika, veverka Zora, která bydlela v lese, a samozřejmě i králíček Bruno. Max byl nadšený, že mu tolik přátel chce pomoci.

„Nejdříve musíme začít s malováním,“ rozhodla Kika. „Bouda musí být veselejší!“

Bruno přinesl hlínu a trochu vápna, aby barva lépe držela, a Zora donesla z lesa jemné větvičky, kterými se dalo malovat. Společně natřeli stěny krásnou béžovou barvou a Kika pomocí svého měkkého ocasu domalovala žluté kytičky.

„To je nádhera!“ zaradoval se Max, když ustoupil o pár kroků, aby si práci prohlédl.

„Ale stále tu něco chybí,“ zamyslela se Zora. „Nemáš žádný nábytek! Kam si sedneme?“

Veverka tedy skočila do lesa a přinesla hromadu ohebných proutků. Společně s Brunem a Kikou začali plést malý stolek, dvě židličky a dokonce i měkký pelíšek pro Maxe.

„Tohle je nejlepší práce!“ řekl Bruno nadšeně, když viděl, jak krásně se jim vše povedlo.

Mezitím Kika vyrobila ze slámy a starých látek měkké polštářky, aby bylo posezení ještě pohodlnější.

„A teď musíme dodat trochu krásy!“ řekl Bruno a vytáhl z nory své nejbarevnější obrázky. Maloval je pomocí lesních bobulí, takže byly plné červené, modré a fialové barvy. Opatrně je pověsili na stěny.

Kika a Zora vyběhly na louku a přinesly plné náruče voňavých květin – sedmikrásky, chrpy, kopretiny a zvonky. Zora vyrobila z kůry stromu vázu a květiny do ní krásně naaranžovala.

„Teď už je to tu opravdu jako doma,“ řekla Kika spokojeně.

Když byla bouda hotová, Max nemohl uvěřit vlastním očím. Už to nebylo jen místo na spaní, ale opravdový domov!

„Děkuji vám všem!“ řekl dojatě. „Jste ti nejlepší kamarádi!“

„A co by to bylo za oslavu bez hostiny?“ zasmála se Kika.

Max tedy přinesl plný stůl dobrot – šťavnaté kosti pro sebe, sušené oříšky pro Zoru, sladké mrkvičky pro Bruna a smetanu pro Kiku. Všichni se posadili kolem stolu, vychutnávali jídlo a povídali si.

Venku už se stmívalo a na obloze se objevily první hvězdy. Max se cítil šťastný. Jeho bouda byla nejen krásná, ale hlavně plná přátelství a radosti.

Od toho dne si často zval kamarády na návštěvu, a pokaždé, když společně seděli u stolu, si říkal, že opravdový domov není jen o věcech, ale o těch, kteří v něm jsou s námi.