Jednoho krásného jarního odpoledne se v králíčkově noře sešli čtyři nerozluční přátelé – pejsek Max, kočička Kika, králíček Bruno a veverka Zora. Bruno připravil voňavý bylinkový čaj a na stole ležely talířky s čerstvě upečenými sušenkami.

„Tohle je tak hezké posezení,“ zamyslela se Kika, usrkla čaj a olízla si vousky. „Škoda jen, že já pořád bydlím ve stodole. Je tam sice teplo, ale není to můj vlastní domov.“

„To bychom měli napravit!“ vykřikl Max a zavrtěl ocaskem. „Postavíme ti domeček!“

„Ale kde?“ zeptala se Zora a zadívala se na své kamarády.

„No přece někde, kde se bude Kike líbit,“ odpověděl Bruno.

Dlouho se dohadovali, přemýšleli a kreslili návrhy do hlíny. Někteří navrhovali domeček na zemi, jiní u potoka. Nakonec si slovo vzala Kika: „Můj domeček by měl mít krásný výhled na statek, les i květinovou louku. Myslím, že by měl být na stromě!“

Všichni souhlasně přikývli. Našli pevný a rozložitý strom, který měl silné větve a dokonalý výhled na celé okolí. Druhý den se všichni sešli a pustili se do práce.

Max pomáhal nosit dřevěná prkna, která našel u stodoly, Bruno přivazoval větvičky a listí na zpevnění střechy a Zora sbírala mech, aby v domečku bylo měkoučko. Kika sama dohlížela na to, aby všechno bylo přesně tak, jak si představovala.

Práce jim šla od tlapek a brzy začal domeček nabývat skutečné podoby. Vytvořili pohodlný pelíšek z měkkého mechu a hebkého sena. Kousek vedle přidali škrabadlo z pevné kůry stromu. A to nejlepší? Terasa! Odtud mohla Kika pozorovat celý statek, les i květinovou louku, jak si přála.

Když byl domeček hotový, všichni si sedli na zem a obdivovali své dílo. „Je nádherný!“ zamňoukala Kika dojatě. „Děkuju vám, kamarádi!“

„Rádo se stalo,“ usmál se Max. „Teď už máš svůj vlastní domov, přesně podle svých představ!“

Ještě toho večera si Kika začala nový domov zařizovat. Přinesla si do něj svou oblíbenou deku, kterou měla ve stodole, a na terasu položila několik malých polštářků, aby si mohla pohodlně užívat výhled. Veverka Zora jí věnovala pár oříšků na ozdobu a Max s Brunem pomohli přidělat malé světýlko ze svítících broučků, které našli u lesa.

Další den kamarádi vymysleli, jak zlepšit přístup do domečku. Bruno navrhl žebřík z pevného dřeva, zatímco Max s Kikou raději vytvořili šikmou lávku, aby se Kika mohla pohodlně dostat nahoru. Nakonec se rozhodli pro obojí – žebřík i lávku, aby měl každý možnost vybrat si cestu, která mu vyhovuje.

Když bylo vše hotové, rozhodli se uspořádat malou slavnost na počest Kikina nového domova. Bruno uvařil další várku voňavého čaje, Zora přinesla nasbírané lesní plody a Max vykopal malý mělký rybníček, kam umístili pár kamínků a květin, aby vytvořili krásnou dekoraci u paty stromu.

Večer se všichni shromáždili na terase a společně sledovali západ slunce. Kika se spokojeně protáhla a usmála se: „Nikdy bych si nemyslela, že budu mít tak krásný domov. A hlavně tak úžasné přátele!“

Od toho dne se domeček na stromě stal nejen Kikiným domovem, ale také místem, kde se kamarádi rádi scházeli. Každý týden pořádali čajové dýchánky, vyprávěli si příběhy a společně si užívali čas. A tak žili šťastně a spokojeně, vždy si pomáhající a držící při sobě.