Bylo nebylo, v jednom městečku žila holčička jménem Jana, která ze všeho nejvíc toužila naučit se hrát na ukulele. Ten malý dřevěný nástroj se čtyřmi strunami si získal její srdce ve chvíli, kdy poprvé uslyšela jeho melodický zvuk na školním koncertě.

„Mami, chci se naučit hrát na ukulele!“ poprosila Jana jednoho večera.

Maminka se usmála a následující den Janě darovala malý nástroj medové barvy. Dívka byla nadšená! Okamžitě vzala ukulele do rukou, ale místo melodických tónů uslyšela jen podivné brnkání.

„Je to těžší, než jsem si myslela,“ povzdechla si Jana.

Každý večer před spaním brala Jana své ukulele a pokoušela se naučit hrát. Prstíky ji bolely od strun a melodie stále zněly neharmonicky. Ale dívka se nevzdávala.

Jednoho večera, když Jana téměř usnula s ukulele v rukou, uslyšela tichý hlas:

„Ahoj, Jano! Jsem duch tvého ukulele. Jmenuji se Lulu.“

Jana si promnula oči. Na jejím ukulele seděl malý zářící motýl s křídly, která se třpytila všemi barvami duhy.

„Chceš se naučit hrát doopravdy?“ zeptal se Lulu.

„Moc-moc chci!“ odpověděla Jana.

„Pak mě chyť za křídla a zavři oči,“ zašeptal motýl.

Když Jana otevřela oči, ocitla se na břehu oceánu. Kolem tancovaly havajské dívky a každá držela ukulele.

„Vítej na Ostrově melodií,“ řekl Lulu. „Tady se naučíš hrát.“

Každou noc cestovala Jana na kouzelný ostrov. Učila se pokládat prsty na struny, cítit rytmus vln a reprodukovat melodie, které tančily ve vzduchu. Havajští hudebníci jí ukazovali tajemství ukulele a dělili se s ní o příběhy, které se skrývaly v každé písni.

Ráno se Jana vždy probudila ve své posteli a nemohla se dočkat večera, aby se znovu setkala s Lulu a vrátila se na Ostrov melodií.

Jednou v noci, když už se Jana naučila mnoho písní, Lulu jí řekl: „Zítra bude na ostrově velká slavnost. Budeš hrát s námi?“

Jana se nejdříve bála, ale pak přikývla. „Ano, zahraji.“

Ta noc byla kouzelná. Pod hvězdami Jana hrála se všemi hudebníky z ostrova. Její ukulele znělo čistě jako nikdy předtím a melodie se vznášela nad oceánem jako zlatá stuha.

„Jsi připravená vrátit se domů a hrát svou vlastní píseň?“ zeptal se Lulu na konci slavnosti.

Jana smutně přikývla. Milovala kouzelný ostrov, ale věděla, že musí najít svou vlastní cestu hudby.

Když se probudila ve své posteli, myslela, že to všechno byl jen sen. Ale když vzala do rukou své ukulele, z jeho strun se linuly ty nejkrásnější tóny, jaké kdy slyšela.

Ten den překvapila Jana svou rodinu koncertem. Její prsty tančily po strunách s lehkostí, jako by celý život nedělaly nic jiného.

„Kde ses to naučila?“ divila se maminka.

Jana se usmála a pošeptala: „Od přítele z hvězd.“

Od té doby hrála Jana na ukulele každý den. Někdy, když hrála pod noční oblohou, mohla přísahat, že vidí malého zářícího motýla, jak tančí kolem strun jejího nástroje.

A kdo ví? Možná se i ty můžeš naučit hrát na ukulele, když budeš dostatečně věřit ve svůj sen a nikdy se nevzdáš. Vždyť hudba je kouzelná cesta, která spojuje naše srdce s hvězdami.