V Honzíkově posteli žily dva polštáře – Mráček a Peříčko. Mráček byl velký a nadýchaný, s modrým povlakem posetým bílými hvězdičkami. Peříčko bylo menší, ale velmi hebké, s červeným povlakem zdobeným žlutými proužky.

Každý večer, když Honzík odešel do koupelny vyčistit si zuby, začaly mezi polštáři nekonečné hádky.

„Já jsem měkčí,“ pyšnil se Mráček. „Podívej, jak jsem nadýchaný! Honzík si mě vždycky dává pod hlavu, protože jsem nejpohodlnější.“

„To tedy ne,“ odporoval Peříčko. „Já jsem hebčí a příjemnější na dotek. Honzík mě často objímá, když usíná. To je důkaz, že jsem lepší!“

Tyto hádky se opakovaly večer co večer. Někdy byly tak hlasité, že se k nim přidala i Honzíkova peřina, která je prosila, aby byly tiše.

„Vy dva se hádáte už týdny,“ povzdechla si peřina. „Proč nemůžete být přátelé? Všichni máme stejný úkol – postarat se o to, aby Honzík dobře spal.“

Ale polštáře byly příliš zaujaty svým soupeřením, než aby poslouchaly.

Jednoho dne vzala Honzíkova maminka všechno povlečení do pračky. Mráček a Peříčko se točili a točili ve vodě, až z toho byli celí omámení.

„Ach, to je příšerné,“ stěžoval si Mráček, když jím voda prosakovala skrz.

„Nesnáším být mokrý,“ přidal se Peříčko.

Po vyprání je maminka pověsila vedle sebe na šňůru na balkoně. Viseli tam celý den a pomalu schli na teplém slunečním světle.

„Jak se máš?“ zeptal se po chvíli Mráček. Bylo to poprvé, co se zajímal o to, jak se Peříčko cítí.

„Mokře,“ odpovědělo Peříčko a oba se zasmáli. Bylo to zvláštní, ale tahle společná nepříjemnost je nějak sblížila.

Když uschli, maminka je opět nastěhovala do Honzíkovy postele. Ale tentokrát bylo něco jinak. Mráček a Peříčko si začali povídat o svých zážitcích z balkónu – o ptácích, které viděli, o větru, který jimi profukoval, a o slunci, které je tak příjemně hřálo.

Večer, když si Honzík lehl do postele, vzal si Mráčka pod hlavu a Peříčko si přitulil k sobě.

„Víš co, Mráčku?“ zašeptalo Peříčko, když Honzík usnul. „Možná máš pravdu. Možná jsi měkčí pod hlavou.“

„A ty jsi určitě hebčí k objímání,“ odpověděl Mráček. „Asi proto tě Honzík tak rád objímá.“

Od té doby už se polštáře nehádaly. Místo toho si povídaly o svých zážitcích během dne – o tom, co viděly z postele, o příbězích, které Honzíkova maminka četla před spaním, a o Honzíkových snech, které někdy šeptával ve spánku.

A když jednou večer Honzík nemohl usnout, protože se bál bouřky za oknem, spolupracovaly spolu, aby ho uklidnily. Mráček se podsunul pod jeho hlavu a poskytl mu pohodlí, zatímco Peříčko se přitulilo k jeho tváři a dodávalo mu pocit bezpečí.

„Víš, Peříčko,“ zašeptal Mráček, když Honzík konečně usnul, „myslím, že jsme nejlepší, když pracujeme společně.“

„To máš pravdu,“ souhlasilo Peříčko. „Když se přestaneme hádat o to, kdo je lepší, a místo toho spolupracujeme, můžeme Honzíkovi dát to nejlepší spaní.“

A tak z kdysi hádavých polštářů se stali nejlepší přátelé. Honzík už nikdy neslyšel jejich hádky – jen tiché, přátelské šeptání, které ho ukolébávalo do sladkých snů.

A pokud jste někdy slyšeli tiché šustění ve své posteli, když se ukládáte ke spánku, možná to nejsou jen polštáře, které se přesouvají – možná si také povídají své vlastní příběhy.