V jednom malém městečku žila holčička jménem Elenka. Byla to veselá a zvídavá dívka, která si nejraději hrála se svým nádherným domečkem pro panenky. Měl růžovou střechu, malé dřevěné schody a nábytek tak drobný, že se do něj sotva vešla Elenčina ruka.

Každý den pečlivě upravovala postýlky panenek, prostírala na miniaturní stolek a vymýšlela různé příběhy. Ale nikdy netušila, že jednoho dne zažije opravdové dobrodružství uvnitř svého domečku.

Jednoho večera, když si Elenka hrála, cítila zvláštní brnění v prstech. Překvapeně se podívala na své ruce a pak na domeček pro panenky. Najednou kolem ní zavířily tisíce jiskřiček a svět se začal rozmazávat. Když otevřela oči, zjistila, že už není ve svém pokoji… ale uvnitř domečku!

„To není možné!“ vykřikla překvapeně. Stála v krásném pokoji, který dobře znala, jenže teď byl obrovský! Pohovka, kterou dříve mohla držet mezi prsty, byla nyní tak velká, že se na ni mohla posadit. Náhle uslyšela kroky.

„Vítej, Elenko!“ ozval se jemný hlas. Před ní stála panenka Klárka, kterou měla v domečku odjakživa. Ale teď byla živá! Měla krásné šaty a dlouhé kudrnaté vlasy, které se leskly jako hedvábí.

„Ty… ty mluvíš?“ vykoktala Elenka.

„Samozřejmě! V našem domečku je všechno možné. Ale máme problém! Zlý kocour Lumpík se usadil v kuchyni a nechce nás pustit k jídlu. Pomůžeš nám?“

Elenka přikývla a vydala se s Klárkou do kuchyně. Když tam dorazily, na stole ležel velký černý kocour s dlouhým ocasem a přimhouřenýma očima.

„Co tady děláš, Lumpíku?“ zeptala se Elenka odvážně.

„Mně se tady líbí,“ zamňoukal kocour líně. „A nikam neodejdu, dokud mi někdo nepřinese smetanu.“

Klárka si zoufale povzdechla. „Ale v našem domečku žádná smetana není!“

Elenka se zamyslela. Vzpomněla si, že v ložnici domečku je kouzelná skříňka, která občas ukrývá překvapení. Rozběhla se tam, otevřela ji – a uvnitř stála malá lahvička se smetanou!

„Tady máš, Lumpíku!“ řekla a podala mu lahvičku.

Kocour olízl smetanu a spokojeně zamručel. „Tak dobrá, domeček je zase váš.“ A s jedním mrknutím oka zmizel.

Elenka se radostně rozhlédla. „Tak co teď budeme dělat?“ zeptala se Klárky.

„Pojď, ukážu ti něco zvláštního!“ řekla panenka a vedla Elenku do zadní místnosti, kam si dívka nikdy předtím pořádně nehrála.

Otevřely malé dveře a vstoupily do tajného pokoje plného třpytivých hvězd a miniaturních planet. Na stole ležela mapa kouzelného světa domečku.

„Tady vidíš, kde všude se můžeš podívat,“ vysvětlovala Klárka. „Každý kout našeho domečku ukrývá nové tajemství.“

Elenka nadšeně přikývla. Rozhodla se prozkoumat celý domeček! Společně s Klárkou navštívily kouzelnou zahradu, kde zpívali drobní ptáčci z porcelánu, podívaly se do skříně plné šatů, které se samy měnily podle nálady, a dokonce si pochutnaly na miniaturních koláčcích, které jim připravily kouzelné myšky.

Nakonec se Elenka posadila na pohovku a spokojeně si povzdechla. „To bylo nádherné dobrodružství! Ale jak se dostanu zpátky domů?“

Klárka se usmála. „Až usneš, probudíš se ve svém pokoji.“

Elenka se cítila najednou ospalá. Zavřela oči… a když je znovu otevřela, ležela ve své posteli.

Domeček pro panenky stál na svém místě a vypadal stejně jako předtím. Ale když se podívala do kuchyně domečku, uviděla tam malou lahvičku se smetanou.

Usmála se. Možná to byl jen sen… a možná taky ne. 😊