Na okraji velkého lesa, tam kde končila divoká příroda a začínala upravená zahrada venkovského domku, žil malý divoký králík jménem Ouško. Měl hnědou srst s černými flíčky a jedno ucho vždy stálo vzhůru, jako by neustále naslouchal nebezpečí. Ouško byl velmi rychlý a ostražitý, jak už to divoké králíky bývá.

Jen kousek dál, v dřevěné králíkárně na zahradě, bydlel bílý domácí králík s hnědými skvrnkami kolem očí, kterému říkali Chloupek. Na rozdíl od Ouška žil Chloupek pohodlný život – dostával čerstvou zeleninu, měl měkkou podestýlku a jeho majitelé, malá holčička Anička, ho často hladila a mazlila se s ním.

Jednoho dne se stalo něco neočekávaného. Anička zapomněla zavřít dvířka od králíkárny a Chloupek, který byl zvědavý, co se nachází za jeho malým domečkem, využil příležitosti a vydal se na průzkum.

„Jú, tolik prostoru!“ radoval se Chloupek, když hopkal po zahradě. Ale jeho radost netrvala dlouho. Na konci zahrady se objevil velký černý kocour s lesklýma zelenýma očima.

„No, podívejme se, kdo to přišel na návštěvu,“ zavrněl kocour a olízl si vousy.

Chloupek strnul strachy. Nevěděl, co dělat, nikdy se nemusel bránit před predátorem!

V tu chvíli se z keře vynořil Ouško. „Utíkej za mnou!“ zavolal na bílého králíka a rychle zamířil do hustého křoví na okraji zahrady.

Chloupek neváhal ani vteřinu a běžel za svým zachráncem. Společně se protáhli malou dírou v plotě a zmizeli v bezpečí vysoké trávy.

„D-děkuji ti,“ vykoktal Chloupek, když se konečně zastavili v malé prohlubni pod starým dubem.

„Nic to nebylo,“ odpověděl Ouško. „Jmenuji se Ouško. A ty jsi kdo? Nikdy jsem tě tu neviděl.“

„Já jsem Chloupek a bydlím v králíkárně na zahradě. Ale dnes jsem se dostal ven a hned mě chtěl sníst ten kocour!“

Ouško se zasmál. „To je Mourek, musíš si na něj dávat pozor. My divoké králíky ví, že nemá šanci nás chytit, ale ty jsi pomalejší.“

„Jak to víš?“ zeptal se Chloupek uraženě.

„Vždyť jsi měkký a kulatý! Určitě jsi nikdy nemusel utíkat před liškou nebo sovou.“

Chloupek musel uznat, že Ouško má pravdu. „A kde vlastně bydlíš ty?“

„Pojď, ukážu ti to!“ nabídl Ouško.

Vedl Chloupka složitou sítí králičích cestiček hluboko do lesa. Ukázal mu svou noru pod kořeny velkého stromu, naučil ho, které rostliny jsou nejchutnější a které jsou jedovaté, a prozradil mu, kde najít nejsladší jetelové lístky.

„To je úžasné!“ žasl Chloupek. „Nikdy jsem netušil, že svět venku je tak velký a plný dobrodružství!“

Když se začalo stmívat, Chloupek najednou posmutněl. „Já… asi bych se měl vrátit. Anička bude mít určitě strach, kde jsem.“

Ouško se zamyslel. „A nemohl bys zůstat tady se mnou? Naučil bych tě všechno o životě v divočině!“

„To nejde,“ zavrtěl hlavou Chloupek. „Nejsem jako ty, Ouško. Nikdy jsem nežil ve volné přírodě. A navíc… mám Aničku rád. Určitě teď pláče a hledá mě.“

Ouško to nechápal. Proč by někdo chtěl žít v malé kleci, když může být volný? Ale viděl, že jeho nový kamarád je rozhodnutý.

„Tak tě aspoň doprovodím zpátky,“ nabídl.

Cestou zpět dostal Chloupek nápad: „A co kdybys šel se mnou? Anička by se o tebe také starala a měli bychom se dobře!“

Ouško se pousmál. „To není pro mě, Chloupku. Ale víš co? Můžeš mě přijít navštívit, kdykoli budeš chtít. A já tě zase můžu navštěvovat skrz díru v plotě.“

A tak se i stalo. Anička byla šťastná, když našla svého ztraceného králíčka, a nikdy nezjistila, že Chloupek měl svého divokého kamaráda.

Od té doby se Chloupek naučil být ostražitější a rychlejší díky Ouškovi, který ho navštěvoval a učil ho triky divokých králíků. A Ouško? Ten si občas rád pochutnal na křupavém salátu a sladké mrkvi, kterou mu Chloupek šetřil ze své misky.

Dva králíci z různých světů se stali nejlepšími přáteli a každý den se učili jeden od druhého nové věci. Protože i když byli odlišní, v srdci byli oba králíci, kteří si rozuměli jako nikdo jiný.