Na okraji lesa, tam kde se stromy začínaly odrážet ve vodní hladině, ležel malý rybník. Nebyl to ledajaký rybník – byl to domov žabáka Skokánka a jeho přátel.

Skokánek byl zelený žabák s černými tečkami na zádech a velkýma lesklýma očima. Ze všech obyvatel rybníka byl nejšťastnější, když mohl dlouhé hodiny sedět na svém oblíbeném leknínu a pozorovat život kolem sebe.

Jednoho krásného rána, když si Skokánek hověl na sluníčku, všiml si něčeho zvláštního. Na hladině rybníka plavaly podivné barevné kousky a voda kolem nich se leskla duhově, jako by na ní někdo vylil olej.

„Co to může být?“ zamyslel se Skokánek a skočil do vody, aby se podíval blíž.

Voda chutnala divně a některé kousky se lepily na jeho kůži. Vyskočil zpět na leknín a viděl, že nedaleko stojí u rybníka dva kluci, kteří tam právě vyprázdnili nějakou láhev.

„To není dobré,“ řekl si Skokánek. „Musím to říct ostatním.“

Rychle svolal všechny obyvatele rybníka – ryby, vodní brouky, vážky, škeble a dokonce i raka Klepetáka, který žil pod starým kamenem u břehu.

„Přátelé,“ začal Skokánek, „náš domov je v nebezpečí. Lidé do něj házejí věci, které tu nepatří, a voda začíná být špinavá.“

„A co jako?“ zeptal se líný kapr Šupinka. „Mně to nevadí, žiju stejně u dna.“

„Ale to je špatně,“ odpověděl Skokánek. „Jestli bude voda špinavější, brzy tu nebudeme moci žít. Nemáme jiný domov.“

Malá rybka Stříbřenka souhlasila: „Už teď mě bolí žábry, když plavu blízko hladiny.“

„A některé moje děti se včera vylíhly s divnými skvrnami na těle,“ přidala se paní Škeble.

Zvířátka se dohadovala, co mají dělat. Některá chtěla odejít do jiného rybníka, jiná rezignovaně říkala, že s tím nemůžou nic dělat.

„Já myslím, že můžeme!“ řekl odhodlaně Skokánek. „Musíme začít u sebe. Nejdřív uklidíme, co už tu je.“

A tak začali. Škeble filtrovaly vodu, raci vytahovali větší odpadky ze dna, ryby odstraňovaly řasy, které se přemnožily kvůli znečištění. Dokonce i vážky pomáhaly tím, že lovily komáří larvy, kterých bylo v kalné vodě přespříliš.

Práce to byla těžká a zdlouhavá, ale Skokánek všechny povzbuzoval. Když se někdo unavil, hned byl po ruce s veselou písničkou nebo vtipem.

Po týdnu usilovné práce se voda trochu vyčistila, ale problém nebyl vyřešen. Lidé stále přicházeli a házeli do rybníka odpadky.

„Musíme jim dát nějak najevo, že tady žijeme a že nám to vadí,“ řekl Skokánek.

V tu chvíli dostala vážka Letuška nápad: „Co kdybychom požádali o pomoc zvířata z lesa? Oni si vědí rady s lidmi!“

Skokánek souhlasil a vydal se do lesa hledat pomoc. Potkal starého moudrého ježka, který mu poradil, že nejlepší bude upozornit přímo děti z nedaleké školy, protože děti mají dobrá srdce a mohou ovlivnit i dospělé.

„Ale jak to uděláme? Lidé nám nerozumí,“ staral se Skokánek.

„To nechte na mně,“ řekla sojka Křiklava, která poslouchala jejich rozhovor. „Umím napodobovat různé zvuky. Přivedu je k rybníku.“

Další den přivedla sojka k rybníku skupinu dětí, které šly se svou učitelkou na procházku. Skokánek se postavil na největší kámen u břehu a začal skákat a kvákat, jak nejhlasitěji uměl. Ostatní zvířátka se také přidala – ryby vyskočily nad hladinu, vážky létaly v kruhu a rak mával klepety.

„Podívejte, děti,“ řekla učitelka, „to zvířátka protestují! Vidíte, jak je rybník znečištěný? Všechny ty odpadky tam nepatří.“

Děti byly překvapené a smutné, když viděly, co se stalo s rybníkem. Hned začaly sbírat odpadky z břehu a dokonce přinesly síťky, aby vylovily i ty z vody.

„Nemůžeme ho vyčistit úplně,“ vysvětlovala učitelka, „ale můžeme přestat rybník znečišťovat a požádat obec, aby sem umístila koše na odpadky.“

Od toho dne se děti staly ochránci rybníka. Vyrobily cedule s nápisy „Prosím, neodhazujte odpadky do vody“ a „Tady žijí zvířátka, neznečišťujte jejich domov“. Dokonce založily „Klub přátel rybníka“ a pravidelně chodily kontrolovat, zda je vše v pořádku.

Skokánek byl na sebe a své přátele pyšný. Rybník se postupně vracel k životu – voda byla čistší, rostliny bujnější a zvířátek přibývalo.

Jednoho dne, když Skokánek seděl na svém oblíbeném leknínu, uslyšel, jak jedna holčička říká svému tatínkovi: „Tati, podívej, ten žabák jako by se usmíval! Myslíš, že je rád, že jsme mu pomohli vyčistit domov?“

Tatínek se usmál: „Určitě ano, Aničko. Každý je rád, když má čistý a zdravý domov.“

Skokánek zamrkal svýma velkýma očima a hlasitě zakvák: „Kvák! To máš pravdu!“

A i když mu lidé nerozuměli, Skokánek věděl, že jeho poselství bylo doručeno. Protože když se spojí síly a dobré úmysly, i malý žabák může změnit svět – nebo aspoň svůj rybník, což je pro žabáka vlastně celý svět.