V hlubokém lese za modrou řekou žil malý medvídek, kterému všichni říkali Bručoun. Nebyl to zlý medvídek, jen se neuměl dělit o své věci. Nejvíce ze všeho miloval sladké lesní bobule a každý den je sbíral do svého malého košíčku.

„Moje bobule! Všechny jsou jenom moje!“ bručel pokaždé, když našel šťavnatou malinu nebo borůvku. Jeho košíček byl vždy plný barevných plodů, ale srdce měl prázdné, protože neměl žádné kamarády.

Jednoho krásného letního dne sbíral Bručoun bobule jako obvykle. Jeho košíček už přetékal, ale on stále hledal další a další.

„Ty jsou moje a ty taky,“ mumlal si pod vousy, když najednou uslyšel tiché pofňukávání. Za velkým dubem seděla malá liška Zrzečka. Byla velmi smutná.

„Co se ti stalo?“ zeptal se Bručoun, protože i když nebyl zvyklý dělit se, nebyl vůbec zlý.

„Jsem hrozně hladová,“ zašeptala Zrzečka. „Celý den jsem nic nenašla a bolí mě bříško.“

Bručoun se podíval na svůj plný košíček a pak na hladovou lišku. Cítil, jak mu v bříšku něco zabručelo, ale nebyl to hlad. Bylo to něco zvláštního, jako malý hlásek, který mu říkal, že by měl pomoci.

„No… možná… možná bych ti mohl dát jednu bobuli,“ řekl váhavě a podal Zrzečce malinkou borůvku.

Liška se na něj vděčně usmála a Bručoun pocítil něco, co ještě nikdy nezažil – radost z toho, že někomu pomohl.

„Víš co? Pojď se mnou sbírat,“ řekl nakonec. „Společně nasbíráme víc.“

A tak se medvídek a liška vydali na sběr bobulí. Bručoun zjistil, že když hledají spolu, je to mnohem zábavnější. Smáli se a povídali si, a ani si nevšimli, že k nim přišel malý zajíček Ouško.

„Co to děláte?“ zeptal se zvědavě.

„Sbíráme bobule,“ odpověděla Zrzečka. „Chceš se přidat?“

Bručoun už chtěl zavrčet, že ne, ale pak si vzpomněl, jak dobře se cítil, když se podělil se Zrzečkou. „Ano, pojď s námi,“ řekl nakonec.

A tak sbírali ve třech. Ouško znal místa, kde rostly ty nejsladší jahody, a ochotně je ukázal svým novým přátelům. Brzy měli plné košíčky.

Když přišel čas svačiny, Bručoun zaváhal. Stále měl trochu strach se dělit. Ale pak viděl, jak Zrzečka nabízí své bobule Ouškovi a jak si spolu povídají a smějí se.

„Pojďte, uděláme si hostinu,“ řekl Bručoun a vysypal své bobule na velký list. Zrzečka a Ouško udělali totéž a najednou měli obrovskou hromadu různobarevných bobulí.

„Jé, když dáme všechny bobule dohromady, máme mnohem větší výběr!“ radoval se Bručoun, když ochutnával sladké maliny, které nasbíral zajíček, a kyselé brusinky od lišky.

Po svačině si hráli na honěnou a schovku, a Bručoun nikdy předtím nezažil takovou zábavu. Večer, když se všichni chystali domů, Bručoun rozdělil zbylé bobule na tři díly.

„Tady máte, kamarádi,“ řekl s úsměvem. „Zítra se sejdeme znovu, ano?“

Zrzečka a Ouško nadšeně souhlasili a každý si vzal svůj díl bobulí.

Cestou domů Bručoun přemýšlel. Dříve, když měl celý košíček jen pro sebe, býval často smutný a osamělý. Teď měl sice méně bobulí, ale získal něco mnohem cennějšího – přátele a radost ze společných chvil.

Ten večer, když Bručoun ležel ve své postýlce, necítil se vůbec jako bručoun. Cítil se šťastný a těšil se na zítřek, kdy zase uvidí své nové kamarády.

A od toho dne medvídě Bručoun už nikdy nebyl chamtivý. Zjistil totiž, že když se dělí o dobré věci s přáteli, má najednou víc radosti a štěstí, než si dokázal představit. V lese se o něm povídalo, že je nejhodnější medvídek široko daleko, a nikdo už mu neříkal Bručoun, ale Srdíčko.