V útulném domečku na okraji lesa žilo malé bílé kotě jménem Obláček. Bylo měkké a nadýchané jako skutečný obláček na obloze. Mělo velké modré oči, které zvědavě pozorovaly svět za oknem – ptáky létající na obloze, motýly tančící mezi květinami a ostatní kočky, které si hrály na zahradě.

Obláček se rád díval z okna a představoval si, jaké by to bylo běhat mezi vysokou trávou, honit motýly nebo šplhat po stromech jako ostatní koťata. Zatím vždycky zůstával uvnitř, kde si hrál se svou oblíbenou plyšovou myškou jménem Pišta. Byla šedá s růžovým ocáskem a Obláček s ní spal každou noc.

Jednoho slunečného jarního rána si Obláček hrál s Pištou u otevřeného okna. Házel ji do vzduchu a pak ji zase chytal. Nahoru a dolů, nahoru a dolů. Při jednom obzvlášť vysokém hodu se stalo něco nečekaného – Pišta vyletěla z okna a přistála na větvi stromu hned za domem!

„Podívej se na to!“ pomyslel si Obláček s údivem. „Pišta je venku! Asi chce, abych šel také.“

Obláček vyskočil na okenní parapet a pozoroval svou hračku na stromě. Zahrada vypadala z výšky tak zajímavá a plná barev! Slunce příjemně hřálo a čerstvý vzduch byl plný nových vůní.

„Je čas na dobrodružství!“ řekl si Obláček a seskočil na trávník.

První, co ucítil, byl měkký dotek trávy pod tlapkami. Bylo to úžasné! Jako by chodil po zelené nadýchané peřině. A všechny ty vůně – květin, stromů a něčeho, co slibovalo dobrodružství.

„Už jdu, Pišto!“ zvolal Obláček vesele a rozeběhl se ke stromu.

Strom byl mnohem větší, než se zdál z okna. Jeho kmen byl široký a větve se rozpínaly vysoko nad zemí. Obláček se rozhodl, že vyzkouší, jestli umí šplhat jako ostatní kočky.

Výskok a zachytil se drápky o kůru! Pak se začal pomalu sunout nahoru. Zjistil, že jeho tlapky vlastně vědí, co mají dělat – jako by šplhání měl v krvi. Každý pohyb byl lehčí než ten předchozí a brzy se Obláček cítil jako zkušený horolezec.

Po výstupu konečně dosáhl větve, kde seděla Pišta. Když ji držel v tlamičce, cítil se pyšný. Rozhlédl se kolem a najednou uviděl celý svět z ptačí perspektivy! Zahradu, sousední domy, a dokonce i malý potok za lesem, který z okna nikdy neviděl.

V tu chvíli se ozvalo šustění listí a na vedlejší větev dosedl malý ptáček s červeným peřím.

„Ahoj!“ pozdravil ptáček. „Jsem pěnkava Robin. Poprvé na stromě?“

„Ahoj, Robine,“ odpověděl Obláček s Pištou v tlamičce. „Ano, nikdy předtím jsem tady nebyl. Je to tu krásné!“

„Celý svět je krásný, když ho prozkoumáváš,“ odpověděl Robin. „Chceš vidět něco úžasného? Pojď za mnou na další větev.“

Obláček opatrně přelezl na sousední větev a užasl. Na druhé straně stromu bylo malé ptačí hnízdo se třemi modrými vajíčky.

„To je moje rodina,“ vysvětlil Robin hrdě. „Za pár dní se vylíhnou.“

„To je úžasné,“ vydechl Obláček.

Když se konečně rozhodl vrátit domů, sestup byl stejně vzrušující jako výstup. Tlapka za tlapkou, větev za větví, až konečně cítil pod sebou pevnou zem.

Cestou zpět se zastavil, aby očichal každou květinu, a dokonce potkal malého ježka, který se schovával pod keřem.

Když doběhl zpět do domu, jeho paní ho vítala s údivem a radostí. „Obláčku! Byl jsi venku? Podívej se na sebe, máš v kožíšku lístečky!“

Tu noc Obláček spal nejlépe za celý svůj život, s Pištou pevně přitisknutou k tělu a hlavou plnou vzpomínek na jeho první dobrodružství. A než usnul, rozhodl se, že zítra půjde ven znovu. Možná navštíví potok, který viděl, nebo se seznámí s ostatními kočkami ze sousedství.

Svět za okny byl vzrušující a plný dobrodružství. A Obláček byl připraven je všechny prozkoumat, jedno po druhém.