Holčička Eliška měla zvláštní dar – její nálada se vždy zbarvila jako duha. Když byla veselá, zářila žlutě jako sluníčko. Když byla rozzlobená, její tváře se zbarvily do ruda. Smutek ji zahalil do modra a strach do fialova. Každá emoce měla svou vlastní barvu.

Jednoho dne se Eliška probudila a nemohla se rozhodnout, jak se cítí. Nebyla ani šťastná, ani smutná, ani rozzlobená. Byla prostě… šedá.

„Co se děje, Eliško?“ zeptala se maminka, když viděla, že její dcerka nemá žádnou barvu.

„Nevím, mami,“ odpověděla Eliška. „Cítím se tak nějak prázdně. Jako by všechny barvy zmizely.“

Maminka se zamyslela. „Možná jsi zapomněla, jak důležité jsou všechny tvoje pocity. Co kdybys šla ven a připomněla si, jak je svět barevný?“

Eliška souhlasila a vydala se na procházku do parku. Cestou potkala svého kamaráda Tomáška, který plakal, protože ztratil svého plyšového medvídka.

„To je mi líto,“ řekla Eliška a objala ho. Najednou cítila, jak ji zaplavuje modrá barva – smutek. Ale nebyl to jen smutek za Tomáška, byla v něm i starost a péče.

„Pomůžu ti ho najít,“ nabídla se a společně s Tomáškem prohledali celý park. Když konečně našli medvídka zachyceného ve větvích stromu, Tomášek radostně výskl a pevně medvídka objal.

Elišku najednou zaplavila žlutá barva – radost. Byla šťastná, že mohla svému kamarádovi pomoct.

Na zpáteční cestě uviděla malého ptáčka, který vypadl z hnízda. Opatrně ho zvedla a položila zpět do jeho domečku. Cítila, jak ji naplňuje zelená barva – naděje a péče o někoho malého a bezbranného.

Když se vracela domů, málem do ní narazil chlapec na kole. Eliška uskočila a cítila, jak se její tvář zbarvila do ruda – byla rozzlobená a trochu vyděšená.

„Dávej pozor!“ křikla na něj.

Chlapec se zastavil a omluvil se. „Promiň, spěchal jsem za kamarádem a nedíval jsem se před sebe.“

Eliščin hněv postupně ustoupil a místo toho se objevila oranžová barva – pochopení.

Když se vrátila domů, maminka si všimla, že Eliška už není šedá. Místo toho na sobě měla všechny barvy duhy, které se jemně přelévaly jedna v druhou.

„Vypadá to, že jsi našla své barvy,“ usmála se maminka.

„Ano,“ přikývla Eliška. „Zjistila jsem, že všechny pocity jsou důležité. Smutek mi pomáhá cítit s ostatními. Radost mi dává energii. Strach mě chrání před nebezpečím. A hněv mi pomáhá bránit se, když je třeba.“

„A co ta oranžová?“ zeptala se maminka zvědavě.

„To je pochopení,“ vysvětlila Eliška. „Když pochopím, proč se lidé chovají tak, jak se chovají, už se na ně tolik nezlobím.“

Té noci, když Eliška usínala, dívala se na své ruce, které jemně zářily všemi barvami duhy. Uvědomila si, že být člověkem znamená cítit mnoho různých emocí, někdy i několik najednou. A to je v pořádku.

Od té doby, když se Elišky někdo zeptal, jak se má, už nikdy neřekla jen „dobře“ nebo „špatně“. Místo toho ukázala barvy, které ten den cítila – někdy zářivě žluté jako slunce, jindy tmavě modré jako noční obloha, ale vždy pestré a pravdivé.

A lidé kolem ní se naučili, že všechny emoce jsou součástí života, stejně jako všechny barvy jsou součástí duhy. A život bez některé z nich by byl neúplný, stejně jako duha, které by chyběla barva.