V jednom lesním hájku pod starým dubem žil malý ježeček jménem Bodlinka. Měl lesklé černé oči, roztomilý čumáček a byl velmi přátelský. Jenže byl tu jeden problém – Bodlinka nemohl nikoho obejmout.

„Au!“ vykřikla veverka Čiperka, když se ji jednou pokusil přivítat.
„Promiň,“ zašeptal smutně Bodlinka a sklopil oči k zemi.

Ať to zkoušel jakkoliv, jeho ostré bodlinky vždy způsobily bolest každému, koho se pokusil obejmout. Zatímco ostatní zvířátka se tulila, hrála si a objímala, Bodlinka stál opodál a jen se díval.

„Proč musím mít zrovna bodlinky?“ povzdechl si jednou, když seděl sám na pařezu. „Proč nemůžu mít měkkou srst jako králíček nebo hladké peří jako sova?“

Jednoho podzimního dne, když listí ze stromů padalo jako barevné konfety, přišla do lesa velká bouřka. Všechna zvířátka se schovala do svých domečků, ale malý zajíček Ušáček se zatoulal a nemohl najít cestu domů.

Bodlinka ho našel, jak se třese pod křovím, promočený a vystrašený.

„Neboj se,“ řekl mu Bodlinka. „Znám bezpečné místo.“

Zavedl zajíčka do své útulné nory pod kořeny dubu. Byla suchá a teplá, s měkkým mechovým lůžkem a zásobou voňavých jablek a hub.

„Děkuji ti,“ řekl Ušáček, ale stále se chvěl zimou. „Je mi taková zima.“

Bodlinka věděl, že ho nemůže obejmout, aby ho zahřál. Smutně se díval na třesoucího se zajíčka a přemýšlel, jak mu pomoci.

Najednou dostal nápad. Opatrně vylezl nahoru, kde měl schované staré ptačí peří, které nasbíral v létě. Přinesl ho dolů a jemně ho položil na zajíčka jako přikrývku.

„To je mnohem lepší,“ usmál se Ušáček a za chvíli usnul.

Druhý den ráno bouřka ustala a slunce se opět usmívalo na les. Ušáček se s Bodlinkou rozloučil a slíbil, že ho brzy zase navštíví.

O pár dní později seděl Bodlinka opět sám na svém oblíbeném pařezu, když tu najednou uslyšel hlasy a kroky. K jeho překvapení to byl Ušáček, a nebyl sám. Přivedl s sebou veverku Čiperku, sovu Moudroslavu a několik dalších lesních kamarádů.

„Bodlinko,“ řekl Ušáček slavnostně, „chceme ti něco dát.“

Zvířátka držela v tlapkách něco velkého a měkkého. Když to rozložila, Bodlinka spatřil krásnou deku utkanou z měkkých travin, květin a chmýří z pampelišek.

„Co to je?“ zeptal se překvapeně.

„To je objímací deka,“ vysvětlila sova Moudroslava. „Když si ji oblečeš, můžeš objímat, koho chceš, a tvoje bodlinky nikoho nepíchnou.“

Bodlinkovy oči se naplnily slzami radosti, když si deku oblékl jako plášť. Vypadal jako malý lesní král s měkkým pláštěm.

„Mohu… mohu vás obejmout?“ zeptal se nesměle.

„Samozřejmě!“ vykřikla všechna zvířátka najednou.

A tak Bodlinka poprvé v životě objal své přátele. Necítil žádné „au!“ nebo „ouch!“, jen teplo přátelství a radost ze sdíleného objetí.

Od toho dne nebyl Bodlinka nikdy sám. Když chtěl někoho obejmout, stačilo si vzít svou speciální deku. A všechna zvířátka v lese věděla, že pod jeho bodlinkami bije laskavé srdce, které je zahřeje i v tom nejchladnějším dni.