Ve vzdáleném koutě vesmíru, kde se hvězdy třpytí jako brilianty na černém sametu, žila malá hvězdná holčička jménem Jiskřenka. Na rozdíl od ostatních hvězdiček, které byly zlaté nebo stříbrné, Jiskřenka zářila jasně modrou barvou. Její vlasy byly jako modré plamínky a oči měla stejně hluboké jako noční obloha.

Jiskřenka měla jedinečnou schopnost – dokázala vytvářet zvláštní paprsky světla, které přinášely radost každému, kdo je spatřil. Každý večer posílala své zářivé paprsky dolů na Zemi, kde se proměňovaly v krásné sny pro spící děti.

„Jiskřenko, tvoje paprsky jsou vzácný dar,“ říkávala jí její babička, stará moudrá kometa. „Pamatuj, že každý paprsek je jako malé kouzlo lásky.“

Jednoho dne, když Jiskřenka vytvářela paprsky pro děti, si všimla, že jeden z nich je jiný než ostatní. Tento paprsek byl tenčí a místo aby směřoval k Zemi, stočil se a zmizel mezi souhvězdími.

„Počkej!“ zavolala Jiskřenka a bez váhání se vydala za zbloudilým paprskem.

Její cesta ji vedla kolem Velkého vozu, pod Polárkou a skrz hvězdný prach Mléčné dráhy. Čím dál letěla, tím více si uvědomovala, že se vzdaluje od domova více než kdy předtím.

„Kde jsi, malý paprsku?“ volala do ticha vesmíru.

Po dlouhém putování dorazila k podivnému místu – byla to část vesmíru, kde nevládlo světlo, ale tma. A uprostřed té tmy uviděla svůj ztracený paprsek, který se třásl jako list ve větru.

„Tady jsi!“ vydechla úlevou. „Proč jsi utekl?“

„Protože jsem jiný,“ zašeptal paprsek tenkým hlasem. „Nejsem dost jasný a silný jako ostatní. Myslel jsem, že budu užitečnější jinde.“

Jiskřenka se smutně usmála a přiblížila se k němu. „Víš,“ řekla jemně, „každý z nás je jiný, ale právě to z nás dělá něco výjimečného. Tvoje světlo je možná tišší, ale podívej…“

Jiskřenka ukázala na okolní temnotu, kterou nyní paprsek jemně osvětloval. V jeho něžném světle byly vidět malé, dosud neobjevené planetky a meteoridy, které ve tmě čekaly, až je někdo najde.

„Vidíš? Tvoje světlo je dokonalé přesně tam, kde je potřeba,“ řekla Jiskřenka. „Někdy není důležité, jak jasně svítíš, ale komu a čemu svítíš na cestu.“

Paprsek se rozzářil o něco jasněji, jako by pochopil, co mu Jiskřenka říká.

„Ale co děti na Zemi?“ zeptal se. „Měl jsem jim přinést sny.“

„Pojď,“ řekla Jiskřenka a vzala paprsek do svých dlaní. „Zvládneme to společně.“

Letěli zpátky přes souhvězdí a planetární mlhoviny, a když se blížili k Zemi, Jiskřenka si všimla malého domku na okraji lesa. Za oknem seděla malá holčička s otevřenou knížkou, ale její oči byly smutné a prázdné.

„Tam,“ ukázala Jiskřenka. „Tomuto dítěti přineseš sen.“

„Ale co když nebudu dost silný?“ bálo se světlo.

„Buď prostě tím, kým jsi,“ povzbudila ho Jiskřenka.

Paprsek se nadechl a spustil se dolů k oknu. Proklouzl sklem a jemně se dotkl dívčina čela. V tom okamžiku se dívce na tváři objevil úsměv a její oči se rozzářily, jako by uvnitř nich někdo zapálil hvězdu.

„Vidíš?“ zašeptala Jiskřenka. „Tvé světlo bylo přesně takové, jaké potřebovala.“

Od té doby Jiskřenka a její zvláštní paprsek každou noc putovali oblohou a hledali děti, které potřebovaly jedinečný druh snů – sny o naději, odvaze a o tom, že být jiný než ostatní může být ten největší dar.

A když děti na Zemi někdy zahlédnou modrou hvězdu s tenkým, téměř neviditelným paprskem, je to Jiskřenka se svým přítelem, kteří jim připomínají, že každý z nás má své místo ve vesmíru, bez ohledu na to, jak jasně nebo tiše září.