V hlubokém lese pod starým dubem stála malá dřevěná chaloupka. To nebyl obyčejný domek – byla to Medvědí škola přátelství, kam chodila všechna lesní mláďata učit se tomu nejdůležitějšímu umění na světě: jak být dobrým přítelem.

Školou vedl starý moudrý medvěd Bruno, který měl nejlaskavější oči a nejměkčí tlapky v celém lese. „Přátelství je jako med,“ říkával. „Je sladké, ale vyžaduje péči a trpělivost.“

Jednoho dne přišel do školy nový žák – malý medvídek Tedík. Byl to rozcuchaný neposeda s neposedným ocáskem a ještě neposednějšími myšlenkami. Tedík byl velmi chytrý, ale měl jeden velký problém – neuměl řešit hádky bez mračení a dupání.

„Dobrý den, děti,“ řekl Bruno první den, kdy Tedík přišel do školy. „Dnes máme nového kamaráda. Pojď se představit, Tedíku.“

Tedík nervózně přešlápl. „Jmenuji se Tedík a… a rád lezu na stromy,“ vykoktával.

„Já taky rád lezu na stromy!“ vykřikla malá lištička Zrzka. „Ale nejsem v tom moc dobrá.“

„Já umím vylézt až na nejvyšší větev!“ chlubil se Tedík a nafoukl hruď.

„To není pravda!“ ozvala se veverka Čiperka. „Nikdo neumí vylézt výš než veverky!“

Tedíkovi se nakrčil čumáček. „Umím! A dokážu ti to!“ dupnul tlapkou.

„Děti, děti,“ zakročil klidně učitel Bruno. „Tohle je přesně situace, kterou dnes budeme řešit v naší lekci. Jak řešit neshody mezi přáteli.“

Bruno vytáhl velkou knihu s názvem „Medvědí moudrost“ a otevřel ji uprostřed.

„Když se přátelé neshodnou,“ četl, „je důležité pamatovat na tři kouzelná pravidla: Poslouchej, Porozuměj, Promluv.“

Tedík se zamračil. „Ale co když vím, že mám pravdu?“

„Výborná otázka,“ usmál se Bruno. „Pojďme si to vyzkoušet. Tedíku a Čiperko, předstírejte, že se stále hádáte o lezení na stromy.“

Čiperka začala: „Veverky jsou nejlepší lezci. To je prostě fakt!“

Tedík už chtěl dupnout, ale Bruno jemně položil tlapu na jeho rameno.

„Nejdřív POSLOUCHEJ,“ zašeptal. „Co přesně Čiperka řekla?“

„Že veverky jsou nejlepší ve šplhání,“ zamumlal Tedík.

„Dobře. A teď POROZUMĚJ. Proč si to Čiperka myslí?“

Tedík se podíval na malou veverku. „Protože… protože je veverka a veverky jsou opravdu dobré lezkyně.“

„Výborně,“ přikývl Bruno. „A teď PROMLUV, ale laskavě.“

Tedík se zhluboka nadechl. „Čiperko, veverky jsou skutečně skvělé ve šplhání. Ale i medvědi umí lézt vysoko, jen jiným způsobem. Co kdybychom si jednou vylezli společně? Ty bys mohla skákat po větvích a já bych šplhal po kmeni.“

Čiperka překvapeně zamrkala a pak se usmála. „To zní jako skvělý nápad!“

„Vidíte, děti?“ řekl Bruno s hrdostí v hlase. „Když POSLOUCHÁME, co druhý říká, když se snažíme POROZUMĚT jeho pohledu a pak laskavě PROMLUVÍME, většina hádek se může proměnit v něco hezkého.“

V následujících týdnech se Tedík učil používat tři kouzelná pravidla a zjistil, že hádky se díky nim stávaly kratšími a méně častými. A jednoho dne, když malý zajíček rozbil Tedíkovu oblíbenou sklenici s borůvkovou šťávou, všechny děti s údivem sledovaly, jak Tedík zhluboka dýchá, poslouchá zajíčkovu omluvu a pak klidně říká: „To nevadí, byla to nehoda. Pomůžu ti to uklidit.“

Když se to dostalo k uším učitele Bruna, pohladil Tedíka po hlavě a řekl: „Dnes jsi složil nejdůležitější zkoušku v Medvědí škole přátelství. Ukázal jsi, že přátelství je silnější než hněv.“

A ten večer dostal Tedík na svůj medvědí svetřík zlatou hvězdičku, která zářila stejně jasně jako jeho srdce plné nově nabytého přátelství.