V jednom malém městečku žila dívka jménem Eliška. Byla to velmi bystré a zvídavé děvčátko, ale měla jeden velký problém – její hlava byla často plná příliš mnoha myšlenek najednou. Myšlenky víří jako divoké včely, říkávala její babička. Večer, když měla Eliška jít spát, její myšlenky byly nejhlasitější.

„Nezapomněla jsem na domácí úkol? Co když zítra přijdu pozdě do školy? Viděla včera Anička můj nový svetr? Proč jsou hvězdy tak daleko?“ Tyto a mnoho dalších otázek tancovalo v její hlavě, a proto nemohla usnout.

Jednoho večera, když se Eliška převalovala v posteli, všimla si, že její oblíbená plyšová sovička Moudroslava na ni podivně mrkla.

„Elišku, vidím, že nemůžeš spát,“ řekla Moudroslava jemným hlasem.

Eliška se posadila překvapením. „Ty umíš mluvit?“

„Samozřejmě, ale jen tehdy, když je to opravdu potřeba,“ usmála se sovička. „A dnes vidím, že potřebuješ pomoc. Chceš, abych tě vzala do Země klidných myšlenek?“

Eliška nadšeně přikývla. Moudroslava jí podala svou měkkou křídlovou packu a najednou se dívčin pokoj začal rozplývat. Místo něj se objevila kouzelná krajina s purpurovým nebem a třpytivou řekou, která klidně plynula mezi rozkvetlými loukami.

„Kde to jsme?“ zeptala se Eliška a zhluboka se nadechla voňavého vzduchu.

„Toto je Země klidných myšlenek, místo, kde se učíme, jak uklidnit naši mysl,“ vysvětlila Moudroslava. „Podívej, tam je Řeka pokoje. Každý, kdo se posadí na její břeh, se naučí první tajemství klidné mysli.“

Eliška přistoupila k řece a posadila se na měkký mech. Voda před ní klidně plynula, bez spěchu a bez zastavení.

„Zavři oči a poslouchej řeku,“ zašeptala Moudroslava. „Představ si, že tvoje myšlenky jsou jako listy na vodě. Nech je prostě plout pryč.“

Eliška zavřela oči a představila si všechny své starosti jako malé listy, které klidně odplouvají po řece. S každým listem cítila, jak její hlava je lehčí a lehčí.

„A teď,“ pokračovala Moudroslava, „navštívíme Les dýchání.“

V Lese dýchání rostly stromy, které se zdály, že dýchají spolu s větrem. Nahoru a dolů, pomalu a pravidelně.

„Polož ruku na kmen a dýchej spolu se stromem,“ instruovala ji sovička.

Eliška přiložila dlaň na hladkou kůru nejvyššího stromu a cítila, jak se jemně zvedá a klesá. Začala dýchat stejně – hluboce a pomalu. S každým nádechem cítila, jak se její tělo naplňuje klidem a s každým výdechem odcházela všechna napětí.

„A poslední místo, které navštívíme, je Louka šeptajících hvězd,“ řekla Moudroslava.

Na louce se třpytily malé světelné body, jako by na zem spadly samotné hvězdy. Když se Eliška posadila mezi ně, začaly šeptat uklidňující melodii.

„Tady si můžeš vybrat jednu myšlenku – tu nejkrásnější – a držet se jí, když budeš usínat,“ vysvětlila sovička.

Eliška přemýšlela o nejkrásnější myšlence a rozhodla se pro obraz své rodiny, jak sedí u krbu a poslouchá babiččiny příběhy.

„Až se vrátíš domů,“ řekla Moudroslava, „vzpomeň si na tyto tři tajemství klidné mysli: nech své starosti plout pryč jako listy po řece, dýchej hluboce jako stromy v lese a usínej s jednou krásnou myšlenkou.“

Když se Eliška probudila, byla opět ve svém pokoji. Ale tentokrát se cítila odpočatá a klidná. Pohlédla na svou sovičku a s úsměvem zašeptala: „Děkuji, Moudroslavo.“

Od té doby, kdykoliv měla Eliška hlavu plnou příliš mnoha myšlenek, vzpomněla si na Zemi klidných myšlenek a na tři tajemství, která se tam naučila. A než bys řekl „dobrou noc“, byla už v krajině sladkých snů.