V jednom útulném pokoji na nočním stolku stál malý modrý budík jménem Tik-Ťak. Měl kulatý ciferník, dvě zvonivé poklice nahoře a byl velmi pečlivý ve své práci. Každé ráno přesně v sedm hodin hlasitě zazvonil, aby probudil holčičku Aničku do školy.

Hned vedle budíku stála krásná lampička jménem Světluška. Měla štíhlé tělo a elegantní stínidlo ve tvaru květiny. Když se večer rozsvítila, celý pokoj se naplnil příjemným teplým světlem. Anička si pod ní každý večer četla pohádky před spaním.

Tik-Ťak pozoroval Světlušku každý den. Obdivoval, jak jemně svítí, jak elegantně vypadá a jak tiše a spolehlivě plní svůj úkol. Čím déle ji pozoroval, tím více si uvědomoval, že se do ní zamiloval.

Jednou večer, když Anička usnula, Tik-Ťak sebral odvahu a potichu oslovil Světlušku.

„Dobrý večer, Světluško,“ řekl nesmělým hlasem.

Světluška se lehce zachvěla překvapením. „Dobrý večer, Tik-Ťaku. To je milé, že si povídáme. Přes den je tady takový shon.“

A tak si začali povídat. Tik-Ťak vyprávěl o všech zajímavých snech, které Anička mívá, a Světluška zase o krásných pohádkách, které si holčička před spaním čte. Povídali si dlouho do noci, dokud oba neusnuli.

Když se blížilo ráno, Tik-Ťak se probudil a chystal se zvonit. Ale pak se podíval na Světlušku, která tak pokojně odpočívala po noci služby. Její stínidlo bylo lehce nakloněné, jako by spala. Vypadala tak klidně a krásně.

„Nemohu ji probudit svým hlasitým zvoněním,“ pomyslel si Tik-Ťak. „To by bylo nezdvořilé po tom, jak tvrdě celou noc pracovala a svítila.“

A tak poprvé ve svém životě Tik-Ťak nezazvonil.

Anička ten den zaspala do školy. Její maminka byla překvapená, protože věděla, že budík je vždycky spolehlivý.

„To je divné,“ řekla a prohlédla budík. „Vypadá v pořádku, ale asi se porouchal.“

Večer, když Anička opět usnula, Světluška oslovila Tik-Ťaka.

„Slyšela jsem, že jsi dnes nezvonil. Je s tebou všechno v pořádku?“

Tik-Ťak se začervenal. „Já… nechtěl jsem tě vzbudit. Vypadala jsi tak pokojně.“

Světluška se usmála. „To je od tebe milé, ale nemusíš se bát. Já se tvým zvoněním nevzbudím. My lampičky spíme jinak než lidé. Jsme zvyklé na zvuky.“

„Opravdu?“ podivil se Tik-Ťak.

„Ano,“ přikývla Světluška. „A navíc, tvoje zvonění je důležité. Pomáháš Aničce vstávat včas do školy. Bez tebe by mohla mít problémy.“

Tik-Ťak chvíli přemýšlel. „Máš pravdu. Ale…“ zaváhal, „mně se tolik líbí, jak krásně svítíš. Myslím, že… jsem se do tebe zamiloval.“

Světluška se rozzářila jasněji než obvykle. „Ach, Tik-Ťaku, to je to nejhezčí, co mi kdy kdo řekl. Víš, já tě taky obdivuji. Jsi tak přesný a spolehlivý. A máš tak příjemný tikot.“

Tik-Ťak byl tak šťastný, že jeho ciferník téměř zářil.

„Mohli bychom být dobrý tým,“ navrhla Světluška. „Ty budeš ráno budit Aničku a já jí budu večer svítit na čtení. Společně se postaráme, aby byl její den krásný od začátku až do konce.“

A tak Tik-Ťak začal opět zvonit každé ráno. Ale teď zvonil ještě radostněji, protože věděl, že Světluška jeho zvonění schvaluje a dokonce obdivuje. A každý večer, když Anička usnula, si spolu povídali o všem, co během dne viděli a slyšeli.

Časem si i ostatní věci v pokoji všimly, jak krásný vztah mezi budíkem a lampičkou vznikl. Psací stůl říkal, že nikdy neviděl šťastnější pár, a dokonce i přísná skříň uznala, že je to roztomilé.

A jednou, když babička Aničce věnovala nový, modernější budík, dívka řekla: „Ne, děkuji. Svého modrého budíku se nikdy nevzdám. Patří k mé lampičce a společně tvoří perfektní pár na mém nočním stolku.“

Tik-Ťak a Světluška spolu zůstali mnoho let, probouzeli a uspávali Aničku a byli důkazem toho, že i ty nejmenší věci mohou mít velká srdce plná lásky.