V hlubokém lese, kde stromy rostly vysoko k nebi a kde slunce jen stěží pronikalo svými paprsky skrz husté větve, žila spousta zvířátek. Na jedné straně lesa bydleli veverky, zajíci a sovy. Na druhé straně žili lišky, jezevci a divocí králíci.

Mezi oběma částmi lesa tekla široká řeka. Byla tak divoká a hluboká, že ji zvířátka nemohla překonat. Kvůli tomu se zvířátka z obou stran nikdy nemohla navštěvovat nebo si spolu hrát.

Jednoho dne malá veverka Eliška seděla na větvi stromu a přemýšlela: „Jak by bylo hezké, kdyby existoval způsob, jak se dostat na druhou stranu řeky!“

V tom okamžiku kolem letěla sova Moudrá. „Na co myslíš, Eliško?“ zeptala se.

„Přemýšlím, jak bychom mohli překonat řeku a navštívit naše přátele na druhé straně,“ odpověděla Eliška.

Sova Moudrá zamyslela se a pak řekla: „Co kdybychom postavili most?“

Eliška nadšeně zatleskala tlapkami. „To je skvělý nápad! Ale jak to dokážeme? Most musí být silný a dlouhý.“

„Sami to nezvládneme,“ řekla sova. „Ale společně, jako tým, bychom to mohli dokázat.“

A tak sova svolala všechna zvířátka z jejich strany lesa. Přišli zajíci, veverky, medvěd Bruno, ježek Bodlinka, i malé myšky.

„Chceme postavit most přes řeku,“ oznámila sova. „Potřebujeme, aby každý pomohl podle svých schopností.“

Ze začátku některá zvířátka pochybovala. „Most přes tak širokou řeku? To je nemožné!“ řekl zajíc Ušáček.

„Nic není nemožné, když pracujeme společně,“ odpověděla sova moudře.

A tak se zvířátka dala do práce. Bobr Filip navrhl plán mostu. Jeho rodina začala kácet malé stromky na stavbu. Veverky sbíraly větvičky a listy. Medvěd Bruno přenášel těžké kmeny. Ježek Bodlinka s myškami pletli provazy z rostlin, aby vše svázali dohromady.

Jenže práce byla těžší, než čekali. Most musel být dlouhý a pevný, aby vydržel i při silném dešti. Po třech dnech práce zvířátka postavila jen polovinu mostu.

„Je to příliš těžké,“ stěžoval si zajíc Ušáček. „Nikdy to nedokončíme.“

V tom okamžiku se na druhém břehu objevila liška Zrzečka. „Haló!“ volala přes řeku. „Co to tam stavíte?“

„Snažíme se postavit most, abychom se mohli navštěvovat,“ odpověděla Eliška. „Ale je to těžší, než jsme si mysleli.“

Liška Zrzečka se zamyslela. Pak zavolala: „Počkejte tam! Přivedu pomoc!“

Za chvíli se na druhém břehu shromáždilo mnoho zvířátek – lišky, jezevci, divocí králíci, a dokonce i několik srnčích rodin.

„Začneme stavět z naší strany!“ zavolala liška. „Setkáme se uprostřed!“

A tak zvířátka z obou stran řeky pracovala společně. Každý den se most prodlužoval z obou stran. Zvířátka si přes řeku volala povzbuzení a rady.

Po týdnu usilovné práce se obě části mostu téměř setkaly uprostřed. Zbýval jen malý kousek. Ale jak ho dokončit?

Byl to malý ježek Bodlinka, kdo přišel s řešením. „Co kdybychom použili dlouhou větev jako poslední díl mostu?“

Medvěd Bruno našel perfektní větev. Společně s jezevcem z druhé strany ji položili mezi obě části mostu. A najednou… most byl hotový!

Zvířátka z obou stran se setkala uprostřed mostu. Objímala se, skákala radostí a slavila svůj úspěch.

„Vidíte?“ řekla sova Moudrá. „Když jsme pracovali každý sám, zdálo se to nemožné. Ale společně, jako tým, jsme dokázali postavit most, který spojuje naše domovy.“

Od té doby zvířátka pravidelně přecházela most, aby navštívila své přátele. Společně pořádali pikniky, hráli hry a vyprávěli si příběhy dlouho do noci.

A když přišla velká bouřka a část mostu poškodila, zvířátka se znovu sešla a společně ho opravila. Protože už věděla, že společně dokáží cokoliv, i překonat tu nejširší řeku.