Míša se probudil jako každé ráno, ale hned věděl, že něco není v pořádku. Hodiny na nočním stolku ukazovaly 7:30, stejně jako když včera večer usínal. Pomyslel si, že se asi zastavily, a tak se podíval na mobil. Ten také ukazoval 7:30.

„To je divné,“ zamumlal Míša a vstal z postele.

Když vyhlédl z okna, spatřil něco ještě podivnějšího. Paní Horáková, která každé ráno venčila svého pejska, stála uprostřed ulice bez pohybu. Její malý jezevčík měl zvednutou přední tlapku, jako by byl uprostřed kroku. A kapka vody z kropicí konve pana Nováka visela ve vzduchu, ani nespadla na zem.

„Čas se zastavil!“ vykřikl Míša překvapeně.

Rychle se oblékl a vyběhl ven. Všechno kolem něj bylo nehybné jako na fotografii. Lidé na ulici, ptáci na obloze, dokonce i listy na stromech, které zrovna odvál vítr – všechno zůstalo zamrzlé v jednom okamžiku.

Míša procházel městem a nemohl uvěřit svým očím. V parku seděly děti na kolotoči, který se už netočil. U kašny stál malý kluk a kapky vody z fontány vypadaly jako skleněné korálky visící ve vzduchu.

„Jak je možné, že já se mohu hýbat, když všechno ostatní stojí?“ přemýšlel Míša.

Najednou si všiml malého obchůdku na rohu ulice, který nikdy předtím neviděl. Na dveřích byl nápis „Obchod s časem“. Zvědavě vstoupil dovnitř.

Obchod byl plný hodin všech možných tvarů a velikostí – nástěnných, stolních, kapesních, přesýpacích. Všechny byly zastavené, až na jedny malé kapesní hodinky, které ležely na pultu a tiše tikaly.

Za pultem stál starý pán s bílými vlasy a laskavýma očima.

„Dobré ráno, Míšo,“ pozdravil ho, jako by jeho příchod očekával.

„Jak to, že víte, jak se jmenuji?“ zeptal se Míša překvapeně.

„Vím mnoho věcí,“ usmál se stařík. „Například vím, že tě zajímá, proč se ve městě zastavil čas.“

„Ano, přesně tak!“ přitakal Míša. „Co se stalo?“

Stařík vzal do ruky tikající hodinky. „Tyto hodinky jsou hlavní městské hodiny. Řídí čas v celém městě. Ale někdo je zapomněl natáhnout, a tak se čas zastavil.“

„A proč se mohu hýbat jen já?“ zeptal se Míša.

„Protože jsi se narodil přesně v okamžiku, kdy se tyto hodinky poprvé roztikaly,“ vysvětlil stařík. „Jste spolu spojeni. A teď potřebuji tvou pomoc, abych je znovu natáhl.“

Míša souhlasil a stařík mu podal hodinky. Byly překvapivě těžké a hřály jako živé.

„Otoč klíčkem na zadní straně třikrát ve směru hodinových ručiček a přitom si představ, jak čas znovu plyne,“ řekl stařík.

Míša opatrně otočil klíčkem jednou, podruhé a potřetí. S každým otočením se mu zdálo, že slyší, jak se hodinky nadechují, jako by probouzely k životu.

Jakmile dokončil třetí otočení, ozval se zvuk podobný úderu zvonu, který se rozlehl celým městem. Míša vyběhl ven a viděl, jak se všechno kolem něj pomalu dává do pohybu. Paní Horáková pokračovala v chůzi, kapka vody z konve dopadla na zem, kolotoč v parku se roztočil.

Když se Míša vrátil do obchodu, aby starému pánovi poděkoval, obchod byl pryč. Na jeho místě stála jen prázdná stěna s malou mosaznou destičkou, na které bylo napsáno: „Čas je vzácný dar. Využívej ho moudře.“

Od té doby Míša nikdy neplýtval časem. Každé ráno, když se probudil, se ujistil, že jeho hodinky tikají, a připomínal si, jak cenný je každý okamžik. A někdy, když procházel kolem místa, kde kdysi stál časový obchod, měl pocit, že z dálky slyší tiché tikání a vidí laskavý úsměv starého pána, strážce času.