Jednoho jarního rána, kdy slunce teprve začínalo probouzet svět svými teplými paprsky, malá Jana seděla u kuřecího hnízda a s nadšením pozorovala vajíčko, které se začínalo líhnout. Maminka jí dovolila sledovat tento zázrak života, a to pod podmínkou, že bude úplně potichu.

„Ťuk, ´tuk,“ ozvalo se z vajíčka, když se na skořápce objevila první prasklinka. Jana zadržela dech. Skořápka se pomalu rozevírala a po chvíli se objevilo malé, žluté, roztomilé kuřátko.

„Píp, píp,“ pozdravilo kuřátko Janu, jako by vědělo, že právě ona na něj celou dobu čekala.

„Ahoj, maličké,“ zašeptala Jana něžně. „Budu ti říkat Kukí.“

Od toho okamžiku byli Jana a Kukí nerozluční přátelé. Na rozdíl od ostatních kuřátek z dvorku, Kukí nikdy neutíkalo od Jany. Naopak, cupitalo za ní jako malý žlutý stín.

Každé ráno, když Jana vyšla na dvorek, Kukí už na ni čekalo a radostně pípalo. Společně pak prozkoumávali zahradu, hledali žížaly nebo pozorovali motýly poletující mezi květinami.

„Kukí, podívej, jakou krásnou kytičku jsem našla!“ volávala Jana a kuřátko přiběhlo, aby si nový objev prohlédlo.

Někdy si Jana lehla do trávy a Kukí si sedlo vedle její tváře, jako by jí chtělo vyprávět tajemství kuřecího života. Jana mu zase četla pohádky z knížek, i když věděla, že Kukí nemůže rozumět lidským slovům. Ale zdálo se, že Kukí poslouchá s velkým zájmem, s hlavičkou nakloněnou na stranu.

Jednoho dne se strhla velká bouřka. Blesky křižovaly oblohu a hromy duněly tak hlasitě, že se i dospělí trochu báli. Jana seděla schoulená ve svém pokoji, když vtom uslyšela vyděšené pípání za oknem.

„Kukí!“ vykřikla a ihned otevřela okno. Malé kuřátko, promočené deštěm, vskočilo dovnitř a schoulilo se Janě do dlaní. Třáslo se strachem i zimou.

Jana ho jemně osušila ručníkem a uložila do malého košíčku vystlaného měkkou látkou, který umístila vedle své postele. „Neboj se, Kukí, jsem s tebou,“ šeptala a hladila kuřátko po hlavičce, dokud neuslo.

Od té doby Kukí spalo každou noc v košíčku u Janiny postele. Rodiče to nejprve nechtěli dovolit, ale když viděli, jak silné pouto mezi dívkou a kuřátkem vzniklo, svolili.

Jak čas plynul, Kukí rostlo a měnilo se. Jeho žluté chmýří nahradilo bílé peří s krásnými zlatavými skvrnami. Ale i když už nebylo malým kuřátkem, zůstávalo Janiným věrným přítelem.

Spolu vymýšleli různé hry, společně objevovali tajemná zákoutí zahrady a večer usínali bok po boku, každý se svými sny – dívčími a kuřecími.

Sousedé se divili tomuto zvláštnímu přátelství. „Jak je možné, že to kuře neutíká jako ostatní?“ ptali se.

Janina maminka jen pokrčila rameny a s úsměvem odpověděla: „Některá přátelství prostě nelze vysvětlit. Vznikají v srdci a rozumu se vymykají.“

A měla pravdu. Přátelství mezi Janou a Kukí bylo kouzelné a mimořádné, jako z pohádky. Bylo důkazem toho, že láska a přátelství nepotřebují slova ani složitá vysvětlení. Stačí otevřené srdce a ochota vidět kamaráda i v tom nejneobvyklejším stvoření.

A tak žili svůj pohádkový příběh dál, dívka a její kuřátko, spolu navzdory všem rozdílům, navzdory času, navzdory světu, který občas zapomíná, že ta nejkrásnější přátelství vznikají tam, kde je nejméně očekáváme.