V malé chaloupce na kraji vesnice žila dívenka jménem Janička. Jednoho jarního dne jí babička darovala vajíčko. „Z tohoto vajíčka se vylíhne kuřátko,“ řekla babička. „Musíš se o něj dobře starat.“

Janička byla nadšená. Připravila pro vajíčko měkké hnízdečko v košíčku a postavila ho na teplé místo u okna, kde na něj svítilo sluníčko. Každý den vajíčko jemně obracela, jak ji to babička naučila, a trpělivě čekala.

„Už brzy se vylíhneš,“ šeptala Janička vajíčku. „A budeš nejkrásnější kuřátko na světě. Dám ti jméno Kuki.“

Dny plynuly a Janička si s vajíčkem povídala. Vyprávěla mu o zahradě, kde bude běhat, o zrnkách, která bude zobat, a o všech kamarádech, které pozná. Každé ráno i večer mu zpívala ukolébavku:

„Spinkej, Kuki, v skořápce,
brzy přijde tvůj velký den.
Sluníčko tě zahřívá,
láska moje tě chrání.“

Ale čas ubíhal a vajíčko se ne a ne vylíhnout. Všechna ostatní kuřátka od sousedů už vesele pobíhala po dvorku, jen Janiččino vajíčko zůstávalo tiché a nehybné.

„Neboj se, Kuki,“ povzbuzovala ho Janička. „Možná jen potřebuješ více času. Já na tebe počkám.“

Jednoho večera, když Janička zpívala svou ukolébavku, všimla si, že je vajíčko chladnější než obvykle. Zesmutněla. „Možná Kuki nikdy nepřijde,“ pomyslela si a po tváři jí stekla slza, která dopadla přímo na vajíčko.

V tu chvíli se stalo něco podivuhodného. Tam, kde slza dopadla, se objevila malá prasklinka. Janička zatajila dech. Prasklinka se začala rozšiřovat a za chvíli byl slyšet slabý pípavý zvuk.

„Kuki!“ vykřikla Janička radostí. „Ty se líhneš!“

Trvalo to dlouho. Janička seděla celou noc u košíčku a sledovala, jak se skořápka pomalu rozpadá. Když vyšlo slunce, leželo v košíčku malé mokré kuřátko se zavřenýma očima.

„Jsi tady,“ zašeptala Janička šťastně. „Vítej, Kuki.“

Kuřátko otevřelo oči a poprvé pohlédlo na svět. První, co spatřilo, byla Janiččina usměvavá tvář.

„Píp,“ řeklo slabě a pokusilo se postavit na své tenké nožky.

Janička ho jemně pohladila po hlavičce. „Vidíš? Stálo to za to čekání. Někdy dobré věci potřebují více času.“

Kuki rostl rychle. Z malého žlutého kuřátka se stalo krásné kuře a později statný kohout s lesklým peřím a hrdým kokrháním. Nikdy nezapomněl na Janičku, která na něj tak trpělivě čekala, a stal se jejím nejvěrnějším přítelem.

A když se někdy něco nedaří nebo trvá déle, než bychom si přáli, Janička si vzpomene na malé vajíčko, které potřebovalo čas a lásku, aby se z něj vyklubalo něco krásného. A ví, že trpělivost a péče přináší ty nejkrásnější dary.