Honza byl obyčejný kluk. Nebo si to alespoň myslel, dokud jednoho dne nezjistil, že má superschopnost.

Stalo se to při hodině tělocviku. Učitel postavil před děti vysokou překážku a vyzval je, aby ji přeskočily. Honza si nebyl jistý – nikdy nebyl nejlepší ve skákání. Ale když se rozběhl a odrazil, něco se stalo. Jeho nohy se sotva dotkly překážky a najednou – byl ve vzduchu. Nepadl hned zpátky na zem. Vznášel se.

Celá třída na něj zírala s otevřenou pusou. Učitel upustil píšťalku. A Honza, který stále ještě nechápal, co se děje, mával rukama a snažil se přistát. Jenže nešlo to. Nakonec se mu podařilo přiblížit se ke stěně tělocvičny, chytit se žebřin a pomalu slézt dolů.

„Ty umíš létat!“ vykřikl jeho kamarád Marek.

Honza tomu nemohl uvěřit. Celý den o tom přemýšlel a večer, když ležel v posteli, měl pocit, že se mu to snad jen zdálo. Ale druhý den ho čekalo ještě větší překvapení. Na jeho stole ležel dopis. Nebyl v obálce, jen tam prostě byl.

„Víme o tvé schopnosti. Přijď zítra v 10 hodin k velkému dubu v městském parku. Škola pro superhrdiny tě potřebuje.“

Honza nejprve myslel, že je to vtip, ale zvědavost byla silnější než strach. Druhý den se vydal do parku. U dubu stál vysoký muž v dlouhém plášti a pozoroval ho, jako by ho znal.

„Ahoj, Honzo,“ řekl s úsměvem. „Jmenuji se profesor Blesk. Jsem ředitelem Školy pro superhrdiny. Pojď se mnou.“

Než Honza stačil něco říct, profesor luskl prsty – a v tu chvíli se ocitli někde úplně jinde.

Škola pro superhrdiny vypadala jako obrovský starý hrad s vysokými věžemi. Kolem pobíhaly děti, které dokázaly neuvěřitelné věci. Některé mizely, jiné ovládaly oheň, některé se pohybovaly tak rychle, že byly jen rozmazaným stínem. Honza se rozhlížel s úžasem. Nebyl sám!

Profesor Blesk ho zavedl do velké haly, kde už čekali další nováčci. Byla tam Klára, která měla superrychlost, Adam, který uměl pohybovat věcmi myslí, a Sofie, která se dokázala proměnit v mlhu.

První trénink nebyl jednoduchý. Honza měl zkusit ovládat své létání, ale pokaždé, když se vznesl, začal se nekontrolovaně točit nebo letěl jinam, než chtěl. Nakonec spadl do měkkého polštáře, který tam pro jistotu připravili.

„To chce cvik,“ smál se profesor. „Nikdo se nenaučí být superhrdinou za jeden den.“

Každý den Honza trénoval. Učil se, jak správně ovládat pohyby ve vzduchu, jak přistát bez pádu a jak využít svou schopnost i v běžném životě. Pomalu si začal věřit.

Jednoho odpoledne do školy dorazila naléhavá zpráva. Na náměstí uvízlo malé dítě na střeše vysoké budovy. Nikdo nevěděl, jak se tam dostalo, ale vítr byl silný a hrozilo, že spadne.

Honza věděl, že je to jeho šance.

„Musím to zkusit!“ řekl profesorovi.

Vyletěl vysoko nad město a zamířil ke střeše. Když dorazil, uviděl malého chlapce, který se třásl strachy.

„Neboj se,“ řekl Honza a podal mu ruku. „Odnesu tě dolů.“

Chlapec se ho pevně chytil kolem krku. Honza se zhluboka nadechl, soustředil se… a pomalu začal klesat. Vítr ho lehce nadnášel, ale tentokrát už věděl, jak ho ovládat.

Když přistál, chlapcova maminka ho objala se slzami v očích. Lidé na náměstí tleskali.

Když se vrátil do školy, profesor Blesk ho pochválil.

„Zachránil jsi někoho. To je to, co dělají skuteční superhrdinové.“

Honza se cítil hrdý. Už to nebyl jen kluk, co umí létat. Byl připraven stát se opravdovým hrdinou. A to byl teprve začátek jeho dobrodružství.