Malá Jana si odjakživa přála mít pejska. Kdykoli viděla někoho na ulici venčit roztomilého čtyřnohého kamaráda, její srdce poskočilo radostí. Přála si ho k narozeninám, k Vánocům, dokonce i ke Dni dětí. Ale rodiče jí pokaždé říkali: „Janičko, pejsek je velká zodpovědnost. Nejsme si jistí, jestli bys to zvládla.“

Jana ale neztrácela naději. Četla si knihy o psech, sledovala dokumenty a dokonce si udělala seznam jmen, kdyby jednou svého pejska dostala. Každý večer si představovala, jak by se s ním mazlila, chodila na procházky a učila ho různé triky.

Jednoho dne, když se vracela ze školy, uviděla na ulici osamělého psa. Byl to hubený hnědý voříšek s velkýma smutnýma očima. Jana se k němu pomalu přiblížila. „Ahoj, maličký, kde máš páníčka?“ Pejsek jen zakňučel a opatrně se k ní přiblížil.

Jana věděla, že ho nemůže nechat samotného. Opatrně mu podala ruku, a když viděla, že se nebojí, rozhodla se ho vzít domů. Po cestě přemýšlela, co řeknou rodiče. Bála se, že jí ho nedovolí nechat.

Když vešla do bytu, maminka se na ni překvapeně podívala. „Janičko, co to máš?“

„Mami, našla jsem ho na ulici. Byl tam úplně sám. Můžeme si ho nechat? Aspoň do té doby, než najdeme jeho majitele?“ prosila Jana s nadějí v očích.

Tatínek si psa prohlédl a řekl: „Nejdřív zjistíme, jestli ho někdo nehledá. Ale Janičko, musíš se o něj postarat.“

Jana přikývla a hned se pustila do práce. Dala pejskovi vodu, zbytky masa od večeře a udělala mu měkké místo na spaní. Pejsek se na ni podíval a jemně jí olízl ruku, jako by jí děkoval.

Druhý den vyvěsili letáky po okolí, dali oznámení na internet, ale nikdo se neozval. Dny plynuly a Jana se se psem stále více sbližovala. Pojmenovala ho Max. Učila ho povely, mazlila se s ním a chodili spolu na dlouhé procházky. Byl přesně takový, jakého si vysnila.

Po týdnu tatínek řekl: „Janičko, vypadá to, že Maxovi nikdo nechybí. Opravdu se o něj chceš starat každý den?“

Jana nadšeně přikývla. „Ano, tati! Budu ho venčit, krmit i česat. Slibuji!“

Maminka se usmála a pohladila Maxe po hlavě. „Tak tedy dobře. Myslím, že si našel nový domov.“

Jana objala svého nového kamaráda. Nemohla uvěřit, že její sen se konečně splnil. A tak se Max stal součástí rodiny a Jana zjistila, že sny se mohou splnit, když na ně člověk nikdy nepřestane věřit.