Jednoho krásného dne ke kočičce Kice, přijela drahá návštěva, její vlastní kočičí babička, která ji přivezla překrásný dáreček – stříbrný zvoneček na obojek. Cinkal jemně jako šepot větru a leskl se na slunci jako hvězdička.

„Tento zvoneček nosila už moje babička a teď ho dávám tobě, Kikinko,“ řekla s úsměvem. „Bude ti nosit štěstí“.

Kika byla nadšená! Zvoneček jemně cinkal a třpytil se na sluníčku. Všechna zvířátka na farmě obdivovala, jak krásně zvoní, když Kika běhá a skotačí.

Ale jednoho rána…

Kika se probudila, protáhla tlapky a zamňoukala. Najednou si uvědomila, že její obojek je lehčí než obvykle. Sáhla si tlapkou na krk – zvoneček byl pryč!

„Můj zvoneček! Kam se poděl?“ vyjekla zoufale.

Pejsek Max, její nejlepší kamarád, přiběhl a vrtěl ocáskem. „Co se děje, Kiko?“

„Můj zvoneček zmizel!“ naříkala kočička. „Musíme ho najít!“

Veverka Zora, která slyšela jejich rozhovor z větví stromu, hned seskočila dolů. „To bude dobrodružství! Pojďme pátrat!“

A tak se společně vydali na výpravu za ztraceným zvonečkem.

Nejdřív se podívali do Kikina domečku na stromě. Pečlivě prohledali měkké deky, nakoukli pod polštářky, podívali se i za dřevěnou bedýnku, kde si Kika schovávala hračky – ale zvoneček nikde!

„Možná ti vypadl, když jsi včera běhala po dvoře,“ přemýšlel Max.

Spěchali ke stodole, kde se Kika včera honila s kuřaty. Slepičky kdákaly a starý kohout František zrovna dohlížel na snídani.

„Neviděl někdo můj zvoneček?“ ptala se Kika.

Slepice zavrtěly hlavou a kohout František si přehodil jedno křídlo přes druhé. „Jediné, co jsem dneska viděl, bylo pár hltavých vrabců, kteří mi kradli zrní!“

„Ach jo,“ povzdechla si Kika. „Musíme hledat dál!“

Za farmou se rozprostíral hustý les, kde Kika často šplhala po stromech a Zora sbírala oříšky. Možná tam zvoneček někde spadl?

Když vstoupili do lesa, uviděli ježka Oskara, jak si nese jablko na bodlinách.

„Ježku Oskare, neviděl jsi můj stříbrný zvoneček?“ ptala se Kika.

Ježek zabručel: „Kdepak, já zvonečky nesbírám. Ale kdyby to bylo jablko, to bych si všiml!“ a odkutálel se pryč.

Zvířátka šla dál, až došla na paseku, kde odpočíval jelen Hubert. Byl veliký a měl nádherné paroží, do kterého se opíraly sluneční paprsky.

„Jelene Huberte, neviděl jsi můj zvoneček?“ zeptala se Kika.

Jelen se zamyslel a pomalu odpověděl: „Neviděl, ale pokud se něco ztratí, nejlepší je zeptat se sovy. Ona ví všechno.“

„Děkujeme!“ zavolala Zora a vydali se hlouběji do lesa.

Uprostřed lesa rostl obrovský starý dub. Na jeho nejvyšší větvi seděla moudrá sova Klára.

„Hou hou, co vás sem přivádí, moji malí přátelé?“ zahoukala.

„Ztratil se mi zvoneček! Stříbrný, krásně cinkal… Neviděla jsi ho?“

Sova se na chvíli zamyslela a pak zamrkala. „Zvoneček říkáte? Možná byste se měli zeptat straky. Bydlí na kraji lesa a má ráda všechno, co se blýská.“

„To dává smysl!“ vykřikl Max. „Jdeme tam!“

Na vysokém smrku na kraji lesa mělo své hnízdo ptáče s největší sbírkou lesklých věcí – straka Stáňa.

Kika se zastavila pod stromem a zamňoukala: „Strako Stáňo, prosím, neviděla jsi můj zvoneček?“

Straka z větve naklonila hlavu a zatvářila se tajemně. „Zvoneček? Možná jsem něco takového našla…“

Pak si vzpomněla, zakrákala a přinesla z hnízda něco stříbrného. Byl to Kikův zvoneček!

„Našla jsem ho u farmy pod domečkem na stromě. Moc se mi líbil, tak jsem si ho vzala. Ale pokud je tvůj, samozřejmě ti ho vrátím.“

Kika si zvoneček vzala a radostně zamňoukala: „Děkuju ti, Stáňo!“

Když se vrátili na farmu, pejsek Max zjistil, že zvoneček má povolený háček za který se věšel. Pejsek zvoneček pečlivě opravil a přidělal kočičce na obojek.

„Teď už ho nikdy neztratíš!“ řekl hrdě.

Kika cinkla zvonečkem a spokojeně přivřela oči. „A kdybych ho někdy ztratila, vím, že mám ty nejlepší přátele, kteří mi pomohou ho najít.“

A od toho dne Kika běhala po farmě a její zvoneček jemně cinkal na každém kroku. A vždy, když ho slyšela, vzpomněla si na to, jakou dobrodružnou výpravu s přáteli zažila.