Bylo krásné jarní ráno. Sluníčko hřálo, tráva se zelenala a v korunách stromů začali ptáci zpívat své veselé písničky. Pejsek Max a jeho nejlepší kamarád, králíček Bruno, seděli u plotu a pozorovali ptáčky, jak poletují mezi větvemi.

„Podívej, Maxi, ti ptáčci hledají místo, kde by mohli hnízdit,“ řekl Bruno a zastřihal oušky.

Max přikývl. „Měli bychom jim pomoct! Co kdybychom jim postavili budku?“

Králíček nadšeně poskočil. „To je skvělý nápad! Ale jak se taková budka staví?“

Max se zamyslel. „Nevím přesně, ale určitě na něco přijdeme!“

A tak se pustili do práce.

Nejprve se vydali na průzkum stodoly, kde našli několik starých dřevěných prkének, kladivo a pár hřebíků.

„Tady máme všechno, co potřebujeme!“ zavrtěl ocasem Max.

Bruno opatrně očichal dřevo. „Ale my přece nemáme ruce jako lidé… Jak to přibijeme?“

Max se rozhlédl a pak dostal nápad. „Já budu držet prkénka tlapkami a ty, Bruno, můžeš přinášet hřebíky!“

Bruno nadšeně souhlasil. Přinesl jeden hřebík a Max ho začal opatrně zatloukat kladivem. Nebylo to vůbec snadné – hřebíky pořád padaly do trávy a kladivo bylo těžké, ale nakonec se jim podařilo sestavit pěknou dřevěnou budku.

„Teď musíme udělat otvor pro vchod,“ řekl Max.

Bruno se rozhlédl a uviděl na stromě datla, který si právě pochutnával na kůře stromu.

„Pane datle, mohl byste nám pomoci vyklovat otvor do naší budky?“ zeptal se slušně.

Datel se podíval na budku, pak na Bruna a Maxe a řekl: „Rád pomůžu! To bude pro ptáčky skvělé místo!“

A tak se dal do práce. Klop, klop, klop! Jeho zobák byl tak silný, že během chvíle byl otvor hotový.

Teď zbývalo jen budku pověsit. Ale kam?

„Měla by být vysoko, aby se do ní nedostaly lišky ani kočky,“ řekl Bruno.

„Ale jak ji tam dostaneme?“ přemýšlel Max.

Najednou kolem proletěla sova a zastavila se na větvi. „Vidím, že potřebujete pomoc,“ zahoukala moudře.

„Ano, chceme tuhle budku pověsit na strom, ale jsme příliš malí,“ vysvětlil Max.

Sova se zamyslela a pak mávla křídly. „Poprosíme srnce, aby vám pomohl.“

A tak přiběhl srnec s měkkým nosem a jemně vzal budku mezi parohy. Sova mu ukázala správnou větev a srnec budku opatrně zavěsil.

„Děkujeme!“ zavolali Max a Bruno.

Uběhlo pár dní a budka stále čekala na své první obyvatele. A pak jednoho dne přiletěl pár vlaštovek.

„Podívej, Maxi! Vlaštovky si prohlížejí naši budku!“ zajásal Bruno.

Vlaštovky zvědavě nakoukly dovnitř a spokojeně zaštěbetaly: „To je krásný domov! Tady se nám bude líbit!“

A tak se nastěhovaly a začaly si v budce stavět hnízdo. Max a Bruno je každý den pozorovali, jak nosí drobná stébla trávy a blátíčko, aby si vytvořily útulný domov.

Brzy se v budce ozvalo tiché pípání – vlaštovky měly mláďátka!

„Jsme tak rádi, že jsme jim pomohli,“ řekl Max pyšně.

„Ano, teď mají krásný a bezpečný domov!“ dodal Bruno.

A tak každý den nosili vlaštovkám drobné kousky potravy a sledovali, jak malí ptáčci rostou. A když nastal podzim, vlaštovky zamávaly křídly na rozloučenou a odletěly do teplých krajin.

Ale Max a Bruno věděli, že na jaře se zase vrátí – a jejich budka je bude znovu čekat.