Bylo krásné letní ráno a slunce se pomalu zvedalo nad lesem. Pejsek Max a kočička Kika seděli na zápraží svého domečku a přemýšleli, co dnes podniknou.

„Mám nápad!“ vyskočil najednou Max a zavrtěl ocasem. „Pojďme na výlet k rybníku! Slyšel jsem od vrabčáka Pepíka, že tam plavou veliké ryby a voda je tak čistá, že v ní uvidíš i svůj vlastní odraz.“

Kika se zamyslela a přejela si tlapkou po vousech. „To zní zajímavě! Ale jak chytíme ryby? Nemáme přece udici.“

Max se nenechal odradit. „Něco vymyslíme!“ řekl rozhodně a popadl proutěný košík. Kika si vzala klobouček, aby ji nepálilo slunce, a společně se vydali na cestu.

Cesta vedla kolem voňavých louk, kde bzučely včelky a motýli tančili ve vzduchu. Max s Kikou si cestou hráli – Max občas honil motýly a Kika se snažila dohonit svůj vlastní stín.

Když došli k lesu, cesta se zúžila a vedla mezi vysokými stromy. Sluníčko jen občas prosvítalo skrz větve. „Poslyš, Maxi, není tu někde medvěd?“ pošeptala Kika trochu nejistě.

„Neboj se, Kiko! Jestli tu nějaký je, tak mu řeknu, že jdeme jen chytat ryby,“ usmál se Max a vesele poskočil.

Brzy začali slyšet šumění vody. „Už jsme skoro tam!“ zavolala Kika nadšeně a přidala do kroku.

Když dorazili k rybníku, nestačili se divit. Voda byla opravdu křišťálově čistá a po hladině se vznášely bílé a růžové lekníny. Vážky poletovaly nad vodou jako malé vrtulníčky a ryby sem tam vyskočily nad hladinu.

„To je nádhera!“ řekla Kika obdivně.

Max si natáhl tlapky a spokojeně se protáhl. „Tak teď už jen zbývá chytit nějakou rybu!“

Max se postavil na břeh, natáhl tlapku a snažil se ryby ulovit. Ale sotva se jeho tlapka dotkla vody, ryby se rozutekly na všechny strany.

„Tak takhle to asi nepůjde,“ povzdechl si.

Kika se zamyslela. „Co kdybychom jim nabídli něco dobrého?“ Podívala se do košíku a vytáhla kousek chleba. Hodila ho na hladinu a rybky zvědavě připlavaly.

„Jé, funguje to!“ zavýskl Max a natáhl se ještě blíž… až se najednou ozvalo hlasité žbluňk! a Max spadl do vody!

„Jééé, to je studené!“ vykřikl překvapeně. Ale místo aby se zlobil, začal se smát. „Kiko, to je paráda! Pojď taky!“

Kika nejdřív váhala. Kočky přece nemají rády vodu! Ale když viděla, jak se Max cáká a směje, rozhodla se to zkusit. Opatrně se postavila na kámen, našpulila čumáček a… skočila!

„Mňáááu!“ vyjekla, když se dotkla vody, ale pak zjistila, že to vlastně není tak špatné.

Plavali mezi lekníny a pozorovali malé rybky, jak se kolem nich míhají. Dokonce potkali i starou žábu Kvákalku, která jim pověděla, že rybník je kouzelné místo – kdo se v něm jednou vykoupe, tomu prý zůstane v srdci navždy.

Když se Max a Kika dost vyřádili, vylezli na břeh a natáhli se do trávy. Sluníčko je krásně hřálo a oni si užívali klidnou atmosféru rybníka.

Najednou si Kika všimla, že v rákosí něco září. „Co to tam je?“ zeptala se a opatrně se přiblížila.

Max ji následoval a společně objevili malou skleněnou lahvičku s rolovaným papírkem uvnitř.

„To je vzkaz v lahvi!“ vykřikl Max nadšeně.

Otevřeli ji a přečetli si zprávu:

„Kdo toto najde, ať si přeje něco krásného a splní se mu to.“

Max a Kika se na sebe podívali. „Tak co si přejeme?“ zamyslela se Kika.

„Já bych si přál, abychom mohli ještě dlouho chodit k rybníku a zažívat nová dobrodružství!“ řekl Max.

Kika přikývla. „To je krásné přání, Maxi.“

A jakmile to vyslovili, jakoby rybník ještě víc zazářil a vážky začaly tancovat ve vzduchu jako nikdy předtím.

Od toho dne se Max a Kika vraceli k rybníku stále častěji. Už ne proto, aby chytali ryby, ale aby si užívali jeho kouzlo a společná dobrodružství.

A pokud někdy půjdete kolem rybníka, možná je tam uvidíte – pejska a kočičku, jak si hrají mezi lekníny a smějí se na celé kolo.