Jednoho rána, když slunce poprvé prosvítalo mezi střechami Prahy, si Rony všiml něčeho podivného. Jakmile vykročil ze dveří, něco se pohnulo těsně vedle něj.

Zastavil se.

To „něco“ se zastavilo také.

Udělal krok vpřed.

To „něco“ ho napodobilo.

„Co to je?“ zamumlal Rony a zamračil se.

Pak se otočil a rychle se podíval za sebe. Nic tam nebylo… ale když se podíval na zem, viděl temnou postavu ve tvaru svého vlastního těla.

„Někdo mě sleduje!“ vykřikl a odskočil.

Ronyho kamarád, chlapec Tomáš, právě vycházel z domu a podíval se na něj zmateně.

„Rony, co se děje?“

„Někdo mě pronásleduje! Pořád je to vedle mě a dělá to všechno stejně jako já!“

Tomáš se rozesmál. „To je jenom tvůj stín!“

„Můj… co?“

„Tvůj stín. Každý ho má. Když na tebe svítí světlo, stín ukazuje tvůj tvar na zem nebo na zeď.“

Rony si klekl a začal si svého stínu pozorně prohlížet. Pohnul rukou – a stín udělal to samé. Zvedl nohu – stín taky.

„To je zvláštní,“ zamumlal. „A co se s ním stane v noci?“

„V noci zmizí,“ řekl Tomáš. „Protože bez světla není stín.“

Rony přemýšlel. „A dá se chytit?“

Tomáš zavrtěl hlavou. „Ne, stín není opravdový. Jen odraz světla.“

Ale Rony chtěl zjistit víc. Běžel na Staroměstské náměstí, kde slunce svítilo silně. Stál uprostřed a sledoval, jak se jeho stín prodlužuje. Když se pohnul, jeho stín se hýbal s ním.

Pak si všiml malého děvčátka, které se smálo a skákalo po dlažebních kostkách. S každým skokem její stín skákal také.

„Proč se směješ?“ zeptal se Rony.

„Protože hraju hru se svým stínem!“ zasmála se dívka.

„Hru?“

„Ano! Snažím se na něj šlápnout, ale nikdy se mi to nepodaří!“

Rony to chtěl zkusit taky. Skákal, točil se, rychle zvedal nohy – ale jeho stín byl vždycky o krok napřed.

Pak šel ke Karlovu mostu, kde umělci kreslili obrázky a turisté se fotili.

„Dá se stín nakreslit?“ zeptal se jednoho malíře.

„Samozřejmě,“ usmál se malíř. „Můžeš ho vidět, ale nemůžeš ho chytit. Je to něco, co patří jen tobě.“

Rony se rozhodl stín vyzkoušet i jinak. Šel do Petřínských zahrad, kde rostly vysoké stromy. Když se postavil pod jeden z nich, jeho stín byl menší a skoro zmizel mezi listy.

„Podívej, Tomáši!“ vykřikl. „Tady je můj stín malinký!“

„Ano, protože světlo sem dopadá jinak,“ vysvětlil Tomáš. „Pod stromem je méně světla, a proto je tvůj stín slabší.“

Rony pak vběhl do tunelu na Vyšehradě a najednou zjistil, že stín úplně zmizel.

„Tomáši! Ztratil jsem stín!“

Tomáš se usmál. „Neboj se, až vyjdeš ven na slunce, vrátí se.“

Rony zkusil experiment. Pomalu vystrčil ruku z tunelu – a uviděl, jak se na zemi objevila tmavá silueta jeho prstů.

„To je neuvěřitelné!“ vykřikl.

Celý den zkoumal stíny – jak se mění, jak mizí, jak se prodlužují a zkracují. Večer, když se vraceli domů, bylo slunce už nízko. Rony si všiml, že jeho stín je teď mnohem delší než ráno.

„Podívej, Tomáši! Teď vypadám jako obr!“

„To proto, že slunce je nízko na obloze,“ vysvětlil Tomáš.

Slunce zapadlo a Rony se podíval dolů. Jeho stín zmizel.

Ale už se nebál. Věděl, že se vrátí hned, jak vyjde slunce.

A s touto myšlenkou šel spokojeně spát.