V jednom malém městě, kde domy měly barevné střechy a ulice voněly čerstvě upečeným chlebem, bydlela holčička jménem Janička. Byla to veselá a zvídavá dívka, která měla jednu nejoblíbenější hračku – plyšového pejska jménem Maxík.

Maxík byl starý plyšák, kterého Janička dostala k prvním narozeninám. Měl měkké hnědé uši, trochu ošoupaný čumáček a jedno oko přišité jinou nití, protože mu kdysi upadlo. Přesto byl pro Janičku tím nejcennějším pokladem na světě. Každý večer s ním usínala a šeptala mu svá největší tajemství.

Jednou v noci, když měsíc svítil zvlášť jasně a hvězdy se třpytily jako diamanty, se stalo něco neuvěřitelného. Janička už spala, ale v jejím pokoji se začalo dít kouzlo. Z malého okna se do místnosti vplížil jemný zlatavý paprsek měsíčního světla a dopadl přímo na Maxíka. Plyšový pejsek se zavrtěl, protáhl nožičky a… OŽIL!

Maxík se nejdřív zmateně rozhlédl. „Já… já se hýbu?“ řekl překvapeně a podíval se na své tlapky. Opatrně seskočil z postele na měkký koberec. Cítil, jak se mu tlapky boří do látky. „To je zvláštní pocit!“ zamumlal a podíval se na spící Janičku.

Chtěl ji vzbudit a říct jí, co se stalo, ale něco mu říkalo, že to musí být jejich malé tajemství. Rozhodl se prozkoumat dům. Po špičkách se vydal ven z pokoje. V kuchyni voněla skořice ze sušenek, které Janiččina maminka pekla odpoledne. V obýváku na pohovce spal tlustý kocour Míša, který si ve spánku spokojeně pobrukoval.

Maxík tiše otevřel dveře a vykoukl ven. Noční svět byl úplně jiný než ten denní! Stromy se jemně pohupovaly ve větru, v dálce štěkali opravdoví psi a na ulici blikala stará lampa. Maxík se opatrně vydal na zahradu.

Běžel po trávě, cítil, jak mu vítr cuchá plyšové uši, a radoval se z každého pohybu. „Tak takhle to cítí opravdoví psi!“ pomyslel si nadšeně

Najednou zaslechl tiché kňučení. Otočil se a u plotu uviděl malé štěňátko. Bylo špinavé, třáslo se a smutně se na něj dívalo. Maxík k němu opatrně přiběhl.

„Co tady děláš tak sám?“ zeptal se.

„Ztratil jsem se,“ zakňučelo štěňátko. „Běžel jsem za motýlem a najednou jsem nevěděl, kde jsem.“

Maxík věděl, že musí štěněti pomoct. Společně se vydali po ulici, kde svítilo jen pár světel v oknech. Maxík měl výbornou paměť – přece celé dny poslouchal, co Janička vypráví. Brzy si vzpomněl, že v jednom domě na konci ulice žije paní, která má hodného psa.

Když došli k domu, štěně se rozzářilo. „To je můj domov!“ zavrtělo ocáskem. Maxík jemně zaťukal na dveře. Chvíli bylo ticho, pak se rozsvítilo světlo a ve dveřích se objevila paní v županu.

„Puntíku!“ vykřikla a zvedla štěňátko do náruče. „Kde jsi byl? Už jsem se bála!“

Štěně vděčně olízlo Maxíkovi ucho. „Děkuju, kamaráde!“ zaštěkalo radostně.

Maxík se usmál a rozběhl se zpět k domovu. Když se vrátil do Janiččina pokoje, bylo už skoro ráno. Rychle vyskočil na postel a lehl si na své místo. Jakmile se první sluneční paprsek dotkl jeho plyšového těla, znovu znehybněl.

Když se Janička probudila, pevně objala Maxíka. „Dnes se mi zdál krásný sen,“ řekla s úsměvem. „Byli jsme spolu venku, běhali jsme a pomáhali jednomu ztracenému štěňátku najít domov.“

Maxík jen tiše ležel, ale kdyby mohl, určitě by se usmál. Protože věděl, že to nebyl sen.

A tak každou noc, když měsíc jasně svítil, Maxík znovu ožíval. Ale jen na chvíli, aby mohl zažít svět opravdových psů a možná i pomoci těm, kteří to potřebují.

Janičce se to však nikdy neodvážil říct. Protože některá kouzla jsou nejkrásnější, když zůstávají tajemstvím.