V jednom malém městečku, na kraji lesa, žil chlapec jménem Matěj. Byl zvědavý a rád objevoval tajemství přírody. Každý den po škole utíkal do lesa, kde si hrál mezi stromy a poslouchal šumění listí.

Jednoho dne, když procházel neznámou částí lesa, narazil na podivný strom. Měl silný kmen, jeho kůra zářila jemným zlatavým světlem a v jeho koruně visely stříbrné listy, které ve větru tiše cinkaly.

Matěj se zaujatě přiblížil a položil ruku na kmen. V tu chvíli zaslechl tichý hlas, jako by přicházel z hloubi stromu.

„Vyslov své přání, ale pamatuj – mohu splnit jen ta, která přinesou dobro.“

Matěj překvapeně ucukl rukou. „Ty mluvíš?“ zašeptal.

„Jsem Strom přání. Jsem zde pro ty, kteří mají dobré srdce. Pokud si něco přeješ, řekni to nahlas.“

Chlapec chvíli přemýšlel. Měl tolik přání! Mohl by si přát novou hračku, obrovskou čokoládu nebo kolo… Ale pak si vzpomněl na svou babičku, která byla poslední dobou smutná, protože se jí ztratila její oblíbená kočka Micka.

„Přeji si, aby se Micka vrátila domů,“ řekl Matěj upřímně.

Strom se jemně zachvěl, jeho listy začaly jasně zářit a slabý zlatý vítr se rozběhl lesem.

„Tvé přání je dobré. Stane se skutečností.“

Matěj se rychle rozloučil a utíkal domů. Když doběhl k babiččinu domu, uviděl ji stát na prahu se slzami radosti v očích.

„Matěji! Micka se vrátila!“ zvolala a ukázala na chlupatou kočku, která se spokojeně stočila do klubíčka u jejích nohou.

Chlapec nemohl uvěřit svým očím. Strom měl pravdu!

Další přání

Druhý den se Matěj vrátil ke stromu. „Strome, opravdu dokážeš splnit jen dobrá přání?“

„Ano, jen taková, která pomáhají nebo přinášejí radost.“

Matěj chvíli přemýšlel. Věděl, že jeho kamarádka Eliška si přeje mít pastelky, ale její rodiče si je nemohli dovolit.

„Přeji si, aby Eliška měla krásné pastelky na kreslení,“ řekl nakonec.

Strom se opět rozzářil a slabý vítr zavířil kolem něj.

Druhý den ve škole Eliška nadšeně běžela za Matějem. „Podívej, co jsem našla u svého domu! Krásné pastelky! Někdo mi je tam nechal. Je to jako kouzlo!“

Matěj se usmál, ale neprozradil své tajemství.

Chamtivé přání

Třetí den se o stromu dozvěděl Honza, největší rošťák ze školy. Smál se Matějovým příběhům, ale přesto se rozhodl strom navštívit.

Když dorazil k němu, zaklepal na kmen a povýšeně řekl: „Přeji si spoustu peněz, abych si mohl koupit všechno, co chci!“

Strom však zůstal tichý. Po chvíli odpověděl klidným hlasem:

„Tvé přání není dobré. Nemohu ho splnit.“

Honza se zamračil. „Tak chci být nejsilnější na světě!“

Strom znovu mlčel. „Tvá přání nepřinášejí dobro. Odejdi.“

Honza se rozzlobil, kopl do stromu a odešel naštvaný. Od té doby už o stromu nikdy nemluvil.

Největší přání

Jednoho dne Matěj přemýšlel nad tím, co by si měl přát dál. Chtěl by, aby byli všichni v jeho vesnici šťastní.

Když to řekl stromu, listy se rozzářily silněji než kdy dřív a kolem lesa se rozlilo zlaté světlo.

„Štěstí přichází ze srdce. A protože tvé srdce je dobré, přineseš štěstí ostatním tím, jak se k nim chováš.“

Matěj pochopil, že opravdové štěstí nevzniká jen kouzly, ale i skutky. Od toho dne pomáhal, kde mohl – rozveseloval smutné, dával rady těm, kdo je potřebovali, a byl vždy laskavý.

A Strom přání? Ten zůstal v lese a čekal na dalšího člověka s dobrým srdcem.