Byl krásný slunečný den a pejsek Max se rozhodl, že se vydá na průzkum nedaleké louky. Byla rozlehlá, plná pestrých květin a voněla létem. Max vesele pobíhal mezi sedmikráskami a zvonky, když vtom si všiml malé díry v zemi. Protože byl velmi zvědavý pejsek, přiblížil se a strčil do ní čumák.

Najednou ucítil něco chlupatého! S úlekem uskočil a z nory se ozvalo překvapené zafunění. Po chvíli se z díry vynořil malý hnědý králíček s roztomilýma dlouhýma ušima. „Kdo mě to vyrušuje?“ zamžoural ospale.

„Promiň! Já jsem Max a jen jsem zkoumal, co je to za díru,“ omluvil se pejsek.

Králíček se usmál. „Já jsem Bruno. To není jen díra, ale můj domov! Chceš se podívat?“

Max nadšeně zavrtěl ocasem a opatrně se protáhl dovnitř. K jeho údivu nebyla nora vůbec tmavá a obyčejná, ale krásně zařízená. Všude byly měkoučké polštářky, krásně pletený nábytek a na stěnách visely obrázky slavných míst – Londýnský Big Ben, Eiffelova věž v Paříži, Karlův most v Praze.

Max si prohlížel obrázky a obdivoval králíčkův domov. „Tohle sis všechno vyrobil sám?“ zeptal se.

„Ano,“ přikývl Bruno hrdě. „Kdysi jsem žil na farmě s ostatními zvířaty, ale vždycky jsem toužil po životě na louce mezi květinami. A tak jsem se jednoho dne rozhodl, že se přestěhuji sem. Postavil jsem si tuto noru a zařídil si ji podle svých představ.“

Max obdivně zakýval hlavou. „Jsi opravdu šikovný!“

Bruno se usmál a řekl: „Uděláme si čaj? Mám výluh z lučních květin a k tomu mrkvové sušenky.“

Králíček připravil čaj, nalil ho do malých hrníčků a položil na stůl talířek se sušenkami. Max zvědavě usrkl čaje – byl voňavý a sladký. Pak si vzal sušenku. Byla… no, hodně mrkvová. Ale protože nechtěl Brunovi kazit radost, statečně ji rozžvýkal a pochválil její křupavost.

Celé odpoledne si povídali. Bruno vyprávěl o svém životě na farmě, o tom, jak snil o louce, a jak se nakonec jeho sen splnil. „A teď mám nový sen,“ řekl s nadšením. „Chci cestovat a navštívit všechna ta krásná místa, která mám na obrázcích. Eiffelovu věž, Karlův most, a třeba i Velkou čínskou zeď!“

Maxovi se ta představa zalíbila. „To zní úžasně! A co kdybych cestoval s tebou? Mohli bychom společně objevovat svět!“

Brunovi se rozzářily oči. „To by bylo skvělé! Mohl bys mi pomáhat nosit batoh a hledat cestu. A já bych ti ukazoval všechna místa, o kterých jsem četl!“

Začali nadšeně plánovat, kam by se mohli vydat jako první. Každý měl své sny, ale jedno bylo jisté – jejich přátelství bylo tím nejlepším dobrodružstvím.

Když se slunce začalo sklánět k obzoru, Max se zvedl. „Bylo to skvělé odpoledne, Brune. Děkuji za čaj a vyprávění!“

„Já děkuji, že jsi přišel!“ usmál se králíček. „A kdo ví? Možná se nám jednou opravdu podaří vyrazit na cestu!“

A tak se z Maxe a Bruna stali nerozluční přátelé, kteří nejenže sdíleli sny, ale začali plánovat, jak je společně uskutečnit.