V jednom krásném zeleném lese, mezi vysokými stromy a voňavými květinami, žila malá housenka jménem Klárka. Byla celá zelená s drobnými proužky a každý den lezla po listech, jedla je a pozorovala svět kolem sebe.

Klárka měla velký sen – chtěla létat jako motýli, které obdivovala. „Jaké to asi je? Cítit vítr pod křídly a dotýkat se květin z výšky?“ přemýšlela. Ale když řekla svůj sen ostatním housenkám, smály se jí. „My jsme housenky! My nelétáme,“ říkaly.

Jednoho dne Klárka pocítila, že se něco mění. Byla unavená a její tělíčko se začalo obalovat jemným vláknem. Nevěděla, co se děje, ale cítila, že to tak má být. Zakuklila se a usnula v bezpečí své kukly.

Dny plynuly, slunce svítilo, déšť padal, a pak jednoho rána se kukla začala třást. Klárka cítila, že nastal čas. Pomalu se protáhla a najednou si všimla něčeho neuvěřitelného – měla křídla! Velká, barevná, jemná jako okvětní lístky květin.

Opatrně je roztáhla a poprvé v životě vzlétla. Vítr ji nesl nad louky, kde kvetly fialové, žluté a růžové květiny. Klárka se cítila volná, šťastná a silná.

Když letěla kolem starého dubu, potkala své staré přátele – housenky. Dívaly se na ni s úžasem. „Klárko, jsi to ty?“ ptaly se.

„Ano, jsem!“ smála se Klárka. „Vidíte? Housenky mohou létat, jen musí věřit a čekat na svůj čas.“

A tak Klárka létala po lese, navštěvovala květiny a ukazovala světu, že i ten největší sen se může splnit, pokud v něj věříme.