Byl jednou jeden malý pejsek jménem Max. Měl hnědo-bílou srst a zvědavé oči, které vždy hledaly něco nového k prozkoumání. Jednoho slunečného dne se rozhodl vydat na dobrodružství – chtěl zjistit, co se skrývá v sousedské stodole.

Otevřenými dveřmi vklouzl dovnitř a zvědavě očichával staré pytle, dřevěné bedny a hromádky sena. Najednou se v rohu, kde panoval chladný stín, něco pohnulo. Max se hrozně vylékal a nevěděl jestli má utikat ven ze stodoly, protože tam zahlédl dvě velké zářící oči.

Byla to malá kočička Kika, která v tichosti pozorovala návštěvnika ve svém útočišti. Když viděla, jak se Max polekal, zasmála se, a vlídně zamňoukala: „Ahoj, kdo jsi, mňau?“

Max, stále trochu nejistý, naklonil hlavu na stranu a odpověděl: „Jmenuji se Max. Chtěl jsem prozkoumat tuto stodolu, ale netušil jsem že se tady někdo schovává, omlouvám se, že jsem tě vyrušil.“

Kika se usmála a přistoupila blíž. „To nevadí, Maxíku. Já jsem Kika a bydlím tady. Chceš si se mnou hrát?“

Max najednou zapomněl na svůj strach a nadšeně zavrtěl ocáskem. Kika přinesla malé klubíčko, které si schovávala mezi senem, a začali si spolu hrát. Max honil klubíčko po celé stodole, zatímco Kika se ho snažila šikovně chytit packou. Když se unavili, Kika mu řekla: „Mám něco, co ti chci ukázat!“

Zavedla ho do kouta stodoly, kde měla schovaný poklad. Opatrně odhrnula seno a v dírce v dřevěné podlaze odhalila svoji sbírku – tři krásná pírka, zajímavé suché listy stromu a blyštivý knoflík. Max zvědavě přistoupil a očichal každý předmět.

„Podívej, ta pírka jsem našla, když jsem byla na průzkumu v lese. Každé je jiné!“ chlubila se Kika a jemně po nich přejela packou. Pak ukázala na listy: „A tyhle listy jsem pochytala sama, když na podzim padaly ze stromů! Musela jsem být hodně rychlá, aby mi neuletěly! Schovala jsem si je na památku.“

Max obdivně zakýval hlavou. „To je úžasné! Jsi opravdu rychlá a šikovná.“

Kika se spokojeně usmála a vytáhla jedno z pírek. „A teď si můžeme hrát!“ Lehce pírko pohybovala po zemi a Max se ho snažil ulovit, ale Kika byla vždy o krok napřed. Hráli si tak dlouho, až byli oba unavení a lehli si vedle sebe na měkkou kupu sena.

Od té doby byli nejlepší přátelé. Chodili k sobě na návštěvu a objevovali nová dobrodružství. Max už věděl, že stodola skrývá nejen tajemství, ale také skvělého kamaráda, se kterým nikdy nebylo smutno.